Základní technické údaje: Typ 2 Ka – Mi

Posádka: 5, hmotnost: s pontony 11,3 t, bez pontonů 9,5 t, pohonná jednotka: vznětový vzduchem chlazený 6válec o výkonu 110 k ( 82 kW ), rozměry: délka s pontony 7,417 m, bez pontonů 4,826 m, šířka 2,79 m, výška 2,337 m, výkony: nejvyšší rychlost na souši 37 km/h, ve vodě 9,65 km/h, dojezd na souši 199,5 km, akční rádius ve vodě 149,6 km, pancéřování: 6 – 13 mm, výzbroj: kanon ráže 37 mm + jeden kulomet ráže 7,7 mm

Japonská armáda intenzivně testovala obojživelné polopásové vozidlo již v roce 1930. Tehdy však dospěla k názoru, že se jedná o málo výkonný prostředek s nedostatečnou pohyblivostí v terénu a obrátila svoji pozornost k jiným projektům. Myšlenka obojživelného vozidla ovšem nezapadla úplně. Ve 30. letech se uskutečnilo několik nenáročných vývojových projektů, jejichž cílem bylo poskytnout japonskému námořnictvu obojživelné vozidlo. Jeden z nich spočíval v doplnění plováků na lehký tank Typu 95. K pohonu ve vodě sloužily dva zvenčí umístěné motory. Záměrem konstruktérů bylo vytvořit obojživelný tank nebo prostředek k překonávání vodních toků. Plováky se sice osvědčily, s vozidlem se ovšem ve vodě obtížně manipulovalo a celý projekt se zastavil již při prvních testech.

Projekt přestavby lehkého tanku typu 95 na obojživelné vozidlo jako takový ovšem nezanikl. U nového prostředku se místo plováků použily plovací komory z ocelového plechu, umístěné na přední a zadní straně upravené korby tanku typu 95. Obojživelný vůz používal kola, pásy a zavěšení původního tanku, stejně jako řadu dalších součástí. Jeho korba byla podstatně delší, s dlouhými převisy. Korbu tvořily rozměrné pancéřové pláty, uvnitř korby byly plovací komory. V přepracované věži byl instalován kanon ráže 37 mm a 7,7 mm kulomet. Zvláštní vybavení tvořilo čerpadlo, v pojezdových kolech přibyly odvodňovací otvory. Pontony ve vodě přidržovaly zajišťovací svorky, na souši se pontony z tanku snímaly. Ve vodě se tank řídil kormidly na zadním pontonu, ovládanými lanky vedenými od volantu ve věži. Nad ventilačními otvory motoru se vztyčoval šnorchl.

Vozidla japonská armáda označovala jako obojživelný tank typ 2 Ka – Mi. Jeho výrobu zahájili v roce 1942. V porovnání s pozemními tanky se vyznačoval některými vylepšeními. Jedno z nich spočívalo ve vybavení radiostanicí, další představoval systém vnitřní komunikace mezi členy posádky. Obojživelník měl větší posádku, zatímco standardní tank typu 95 vezl pouze tři muže, zde jich pracovalo hned pět. Přepracováním korby se podstatně zvětšil interiér. Jeden ze členů posádky byl mechanik, který dohlížel na funkci poháněcí soustavy a na přenos hnací síly od motoru ke dvěma lodním šroubům při pohybu ve vodě.

Ve své době byl typ 2 Ka – Mi úspěšný malý obojživelný prostředek, který japonské námořnictvo použilo při několika bojových příležitostech. Potkal jej však osud jako většinu japonských obrněnců. Používal se v malých organizačních sestavách pouze jako prostředek lokální podpory pěchoty. V roce 1944 tanky většinou sloužily u jednotek ostrovní obrany, kde měly čelit nepřátelské invazi. Při plnění tohoto úkolu neměly prostor pro využití svých obojživelných schopností. Dalším problémem byla skutečnost, že obojživelníků, stejně jako jiné techniky, japonská armáda neměla nikdy dostatek. Japonský průmysl nikdy nedokázal pokrýt poptávku, každý stroj byl v podstatě vyroben ručně. Tempo výroby zůstalo po celou dobu války značně pomalé. Přesto byl typ 2 Ka – Mi ve své době jedním z nejlepších obojživelných vozidel.