Základní technické údaje: Wheeled India Pattern Mk. I

Posádka: 4, hmotnost: 5,80 t, rozměry: délka 4,72 m, šířka 2,26 m, výška 1,98 m, pohonná jednotka: vidlicový motor Ford Commercial o výkonu 95 k, výkony: max. rychlost 80 km/h, dojezd 360 km, pancéřování: 14 mm, výzbroj: protitankový puška Boys ráže 13,97 mm nebo jeden kulomet ráže 7,7 mm

Podobně jako v ostatních britských dominiích, i v Indii velení armádních jednotek řešilo naléhavou otázku nedostatku obrněných vozidel. Po vypuknutí války si britská generalita byla dobře vědoma německých plánů na postup do Asie a ovládnutí ohromného indického prostoru. Stejně jako do dalších zámořských území britské koruny nebylo možné v danou chvíli dopravit potřebná obrněná vozidla přímo z Velké Británie, ohrožené německou invazí a zároveň bojující se silami Osy v severní Africe. Ohrožena i možným japonským útokem přistoupila armáda v Indii k vypracování programu výroby vhodných obrněných vozidel přímo na místě.

Při zvážení reálných možností tehdejší průmyslové základny indického subkontinentu se jako nejrozumnější jevila stavba víceúčelových kolových obrněných transportérů jednoduché konstrukce. Podvozky s motorovými a převodovými skupinami by se dovážely lodními transporty z Kanady a pancéřové korby by se vyráběly v Indii, kde by probíhala i konečná montáž vozidel.

Základem připravovaného vozidla, označovaného ACV – IP ( Armoured Carrier Wheeled India Pattern ) se stal podvozek koncepce 4 x 4 terénního nákladního automobilu Ford GMC, na který se montovala pancéřovaná korba indického podniku Indian Railways. Ta byla smontována z plechů silných 14 mm, stropní díl zůstal otevřený. Transportér poháněl benzinový vidlicový motor Ford o obsahu 3 917 ccm a výkonu 95 koní. Náhon na všechna čtyři kola umožnila doplňková mechanická sada firmy Marmon Herrington. Výzbroj sestávala z kulometu Bren, případně z protitankové pušky Boys ráže 13,97 mm. Jako prostředek spojení sloužila čtyřčlenné posádce standardní britská radiostanice No. 19. Sériová výroba verze Mk. I byla zahájena v roce 1940, záhy však následovaly další varianty.

Mk. II měla podvozek Ford CO11QRF a motor uložený v zádi. Řidič ovládal vozidlo z pravé přední části bojového prostoru. Odvozená subvarianta Mk. IIA s mírně upraveným tvarem korby se lišila především použitím kol většího průměru. Vývoj pokračoval k Mk. IIB, která byla vybavena pancéřováním zakrývající celý bojový prostor. Následující Mk. IIC byla postavena na podvozku, odvozeném z terénního tahače Quad, tedy C191QRF. V porovnání s předchozí měla větší rozchod a pneumatiky rozměru 10.50-20 inch. Mk. III byla prakticky shodná s Mk. IIC, dostala ovšem otočnou věž s kulometem. Verze Mk. IV byla postavena na podvozku Ford C291QR se stanovištěm řidiče v podélné ose korby. Řidiče chránila hranatá pancéřovaná kabina s průzory, ostatní muži však byli kryti jen jednoduchými bočnicemi, trup zůstal zcela otevřený.

Sériová výroba běžela až do roku 1944 a dala celkem 4 665 obrněnců všech verzí. Vozy verzí Mk. I a Mk. II byly zařazeny do sestavy 4. a 5. indické pěší divize a nasazeny do bojů v severní Africe v letech 1941 a 1942. Další jednotkou, jejíž příslušníci používali obrněné automobily Wheeled India Pattern, byla indická 10. pěší divize, která bojovala proti vichistickým jednotkám v Sýrii. Indické jednotky používaly ACV – IP i během tažení v Itálii, ale i v Barmě proti japonské císařské armádě. Vozidla se využívala zejména k průzkumu nebo k přepravě pěchoty. Zahraničním uživatelem se stala armáda Nového Zélandu, která ovšem vlastní variantu vozidla vyráběla v domácích továrnách a používala je poměrně dlouho po válce k různým účelům. Jinými provozovateli typu se v poválečných letech staly armády Řecka, Barmy, Malajsie nebo Singapuru.