Základní technické údaje: Unic Kégresse P 107

Posádka: 5 – 7, hmotnost: prázdný 2 350 kg, bojová 4 050 kg, rozměry: délka 4,85 m, šířka 1,80 m, výška 1,95 m, pohonná jednotka: zážehový 4válec o výkonu 55 k ( 41 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 45 km/h, dojezd na silnici 400 km

Kolem skutečného výrobce francouzských polopásových vozidel s označením P 107 stále panují některé nejasnosti. Někteří odborníci tvrdí, že jej vyráběla firma Unic, zatímco jiní se o témže vozidle zmiňují jako o Citroenu – Kégresse P 107. Pravdou je, že vozidlo vyráběly obě společnosti. Firmu Citroen lze v této souvislosti označit za vlastníka průmyslového vzoru. Citroen zaměstnával inženýra Kégresse několik let poté, co se vrátil z Ruska do Francie. Citroen vyvinul řadu polopásových konstrukcí s Kégressovými pryžovými pásy pod značkou Kégresse – Citroen. P 107 byl jedním typem této řady. První exempláře tohoto typu se objevily koncem 30. let. P 107 patřil k nejpočetněji zastoupeným polopásovým  vozidlům ve výzbroji francouzské armády.

P 107 se vyráběl ve dvou provedeních. Jedno představovalo dělostřelecký tahač pro přepravu lehkých děl a protitankových kanonů. Prostor pro posádku, kterou tvořilo 5 – 7 mužů, chránila plátěná střecha. Na zadní stěně karosérie byly schránky pro střelivo a jiné příslušenství. Druhé provedení byl ženijní tahač, vyrobený v podstatně menším počtu. Za kabinou pro řidiče měl nekrytou valníkovou plochu. Tahač sloužil k tažení přívěsů s ženijním vybavením, například mostních pontonů. V roce 1939 byla obě provedení v určitém rozsahu zastoupena ve vozidlovém parku francouzské armády. Vozidla opouštěla výrobní linky společnosti Citroen i Unic, z čehož pramení pochybnosti o jejich správném názvu.

Po pádu Francie v červnu 1940 změnily vozy P 107 svého majitele. Velké počty obou provedení padly do rukou Němcům, kteří vozidla přejmenovali na leichter Zugkraftwagen U 304 ( f ). Němci kromě jiného trpěli nedostatkem polopásových vozidel a tak se pro typ P 107 našlo ihned uplatnění. Vozidla původně určená k tažení francouzských protitankových kanonů se nyní používala k tažení německých zbraní, například protitankového kanonu Pak ráže 37 mm a později typu Pak 97/38 .S tímto využitím polopásových vozidel však Němci nebyli zcela spokojeni. Na základě zařazení P 107 do kategorie vozidel, do níž patřila řada SdKfz 250, Němci francouzská vozidla upravili a přejmenovali na leichter Schützenpanzerwagen. Francouzské stroje byly zbaveny karosérie a opatřeny pancéřovou korbou prakticky shodnou s řadou SdKfz 250. Takto upravené se používaly stejným způsobem jako jejich německé protějšky ( kromě toho některá sloužila jako obrněná ambulantní vozidla ). Francouzským prvkem, který Němci ponechali beze změn, byl válec umístěný vpředu na rámu podvozku. Válec pomáhal vozidlu při překonávání větších terénních nerovností a natolik se osvědčil, že nebyl demontován. Přestavěné vozy sloužily u německých jednotek umístěných ve Francii, mnohé zasáhly do bojů v červnu 1944. Některé vozy upraveny nebyly a sloužily ve své původní podobě.