Základní technické údaje: LT vz. 34

Posádka: 3, hmotnost: 7,5 t, rozměry: délka 4,60 m, šířka 2,10 m, výška 2,22 m, pohonná jednotka: vodou chlazený 4válec Praga o obsahu 62,5 HP, výkony: maximální rychlost 30 km/h, dojezd 160 km, pancéřování: 8 – 15  mm, výzbroj: 37 mm dělo Škoda vz. 34, dva těžké kulomety ZB vz. 35

Po debaklu tančíku vz. 33 bylo jasné, že tančíky nemohou nahradit tanky a to ani lehké. Projekty na vybavení tančíků otočnou věží ukázaly, že přestavba je tak radikální, že bude jednodušší, když konstruktéři navrhnou vozidlo zcela nové. První ryze československý tank vznikl ze soukromé iniciativy firmy ČKD. Teprve dodatečně na něj armáda vypsala specifikace. V původních návrzích se mělo jednat o tank vyzbrojený 4,7cm dělem od firmy Vickers, na které firma zakoupila licenci a dvojicí lehkých kulometů ZB – 26. Vozidlo obdrželo firemní i vojenské označení P – II ( Praga kategorie II ). Armáda však tuto konfiguraci výzbroje odmítla a požadovala výzbroj v podobě děla domácí konstrukce a dvojici těžkých kulometů schopných nepřetržité palby. Volba po delších jednáních nakonec padla na upravené dělo Škoda A3 ráže 37 mm s armádním označením 3,7cm kanon vz. 34ÚV a na nový kulomet ZB – 53 s armádním označením 7,92mm kulomet vz. 35.

Začátek vývoje vozidla spadá do první poloviny roku 1931, kdy vznikly první ideové studie. Hotový prototyp byl k dispozici v listopadu 1932. Po tomto datu se podrobil náročným firemním i armádním jízdně – technickým zkouškám, ze kterých nevyšel bez vážnějších poruch. Celkově ale byla jeho konstrukce a jízdní vlastnosti posuzovány kladně. V únoru 1933 následovala objednávka na 50 strojů. Oficiální armádní označení LT vz. 34 obdržely až během roku 1935 po přijetí větší části tanků do stavu armády. Celá objednávka měla být realizována ve třech sériích, přičemž první šestikusová sloužila jako ověřovací série. Teprve po jejím přijetí měly následovat další dodávky. První tanky začali v továrně vyrábět v září 1933, ale vlivem špatné kvality plechů z Poldiny Hutě, které při nastřelovacích zkouškách praskaly, byly první hotové stroje k dispozici až 23. dubna 1934. Tyto tanky nesly pouze improvizovanou výzbroj složenou z jednoho lehkého kulometu ZB – 26 v čelní stěně kuželovité věže a druhého kulometu téhož typu ve středu čelní desky korby. Důvodem byla stále nedořešená otázka děla a kulometů. Tanky se  zúčastnily v rámci pluku útočné vozby v Milovicích květnových manévrů. Sice je ještě provázely drobné poruchy, ale prokázaly dobré jízdní vlastnosti v terénu. Vážnější vadou byl 15 mm pancíř, který nemohl odolávat protitankovým dělům  a také snadné shazování pásů při prudkém zatáčení. Úplné výzbroje a zadního nástavku věže se tanky dočkaly v srpnu 1936, tedy až po výrobě tanků zbylých sérií. Odevzdáním těchto prvních šesti tanků byla celá objednávka považována za uzavřenou.

Tanky byly vyráběny a dodávány podle nových přejímacích podmínek a termínů. Druhá série 20 vozidel byla armádou převzata v prosinci 1935. Domovským útvarem těchto tanků byl PÚV – 1 ( Pluk útočné vozby ) v Milovicích. Dalších 18 tanků bylo expedováno v lednu 1936 do posádky PÚV – 2 v Olomouci. Zbylých 6 vozidel z poloviny ledna 1936 získala PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině. Plně vyzbrojené tanky první série připadly PÚV – 1 v Milovicích. Po reorganizaci armády v roce 1937 byly LT vz. 34 dislokovány následně. PÚV – 1 v Milovicích měl 18 strojů, PÚV – 2 ve Vyškově 24 strojů a PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině pouhých 9 tanků. Po Mnichovské dohodě nabídla armáda všech padesát tanků k prodeji, ale do okupace zbytku českých zemí nenašla kupce. V témže období docházelo ke značné reorganizaci jednotek. PÚV – 1 v Milovicích zůstalo jen 8 tanků, PÚV – 2 ve Vyškově 15 strojů. Zbylých 27 obdržel PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině. V další reorganizaci mělo dojít k přemístění všech tanků k PÚV – 3 v Turčianském Svatém Martině a vytvořit z nich tankový prapor. Tento plán se do 15. března 1939 nepodařilo realizovat.

Protože tanky LT vz. 34 byly navrženy v době, kdy se nevědělo přesně, jaké mají mít vlastnosti a jejich pancéřování bylo slabé, byly v první linii brzo nahrazeny modernějšími tanky LT vz. 35. Od roku 1937 měly sloužit jako průzkumná vozidla v řadách předzvědných oddílů, ale k této činnosti se kvůli nízké rychlosti a vysokému hluku příliš nehodily. Dále sloužily jako vozidla pro výcvik posádek a k testování protitankových překážek lehkého opevnění. Celkově se ale jejich bojová hodnota rychle snižovala a to hlavně kvůli vysokému počtu naježděných kilometrů. I tak ale byly připraveny k nasazení během mobilizace v roce 1938. Roku 1937 ČKD nabídlo armádě, že do prototypu tanku namontuje novou převodovku Praga – Wilson a upraví podvozek proti sesmekávání pásů. Upravený tank dostal firemní označení P – II – R ( rekonstruovaný ). Po dalších úpravách, kdy byl namontován nový motor Scania, dělo Škoda A7 a bylo zesíleno čelní pancéřování, firma ČKD přihlásila tento typ do armádní soutěže z roku 1938 na nový typ standardního lehkého tanku. Tank s novým armádním označením LT vz. 34R měl díky většímu výkonu motoru vyšší rychlost a větší dojezd, méně se opotřebovávaly spojky a tank neshazoval tak snadno pásy v terénu. Na základě výborných výsledků zkoušek bylo doporučeno přestavět všech padesát tanků LT vz. 34 na tento nový standard. Armáda by tak získala s relativně malými náklady daleko hodnotnější tank. Mnichovské události však veškerým dalším plánům zabránily.

Tříčlennou posádku tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v přední části bojového prostoru na kožených sedadlech, jejichž opěrky tvořily popruhy s navlečeným polštářkem. Řidič seděl na pravé straně a před sebou měl průzor s rozměry 300 x 75 mm s periskopem, který chránily dvě clony. V pravé stěně měl průzor chráněný 50mm sklem. Radista měl před sebou průzor o velikosti 120 x 50 mm krytý neprůstřelným sklem tlustým 50 mm a vnější clonou. Velitel/střelec seděl ve věži na cyklistickém sedátku, které bylo zavěšeno na trojici řetízků. Mohl pozorovat okolí čtyřmi periskopy ve stěnách věžičky nebo periskopem, který mohl vysunout otvorem ve věžičce. Tank se dal opustit průlezem ve velitelově věžičce, nouzově také obdélníkovým průlezem na dně korby.