Základní technické údaje: T14

Posádka: 5, hmotnost: 39 t, rozměry: délka 6,19 m, šířka 3,17 m, výška 2,99 m, pohonná jednotka: vidlicový 8válcový motor Ford GAZ o výkonu 520 k, výkony: max. rychlost 28 km/h, dojezd 160 km, pancéřování: 50 – 133 mm, výzbroj: kanon ráže 75 mm, dva kulomety ráže 7,62 mm + jeden ráže 12,7 mm

Pozoruhodný projekt těžkého tanku T14 vznikl v roce 1942 a dá se říci, že byl stejně tankem britským jako americkým. Stroj byl zvláštní po technické stránce i okolnostmi svého vzniku. Jednalo se totiž o společný program americké a britské armády. Jeho výsledkem se měl stát průlomový tank, určený výhradně pro nasazení na evropském kontinentu a především v řadách britské armády. T14, jak se pokusný vůz označoval, měl představovat odpověď na novou generaci německých středních a těžkých tanků. Vyznačoval se především silnou pancéřovou ochrannou. Jeho výzbroj však od počátku nedávala vozidlu převahu nad moderními protějšky.

Diskuzi o společném projektu otevřela návštěva vedení US Ordnance Department v Británii, z níž vzešel požadavek na tank převyšující mohutností pancéřové ochrany britský pěchotní tank Churchill. Přímý impuls pak dal souhlas britské vlády z roku 1942 o uvolnění prostředků na masovou výrobu 8 500 strojů nového typu. Tank spočíval na podvozku, tvořeném na každé straně šesti párově zavěšenými pojezdovými koly malého průměru, hnacím a napínacím kolem a nosnými kladkami. Až k nábojům pojezdových kol chránil podvozkový systém pancéřový kryt, zavěšený na šikmém bočním pancíři korby. Podvozek vycházel ze systému HVSS, používaného u pozdějších sérií středních tanků M4 Sherman.

Na korbě byla posazena otočná věž se zadním vyvažovačem, ve které byla instalována hlavní výzbroj vozidla v podobě 75 mm kanonu M3 a s ním spřaženého kulometu Browning M1919 ráže 7,62 mm. Stejná zbraň byla lafetována i v čelním pancíři. Na střeše věže se pak v roli protiletadlové zbraně nacházel na otočné lafetě kulomet Browning M2 ráže 12,7 mm. Zásoba střeliva činila 50 dělostřeleckých a 9 000 kulometných střel. Tank T14 byl poháněn benzinovým vodou chlazeným motorem Ford GAZ, který umožňoval vozidlu jet rychlostí pouze 28 km/h. Pancéřování se pohybovalo v rozmezí 50 – 76 mm, ale čelní stěna věže dosahovala tloušťky až 133 mm. Výhodou tanku T14 bylo využití množství součástek a dílů z produkce středních tanků M3 Lee a M4 Sherman, což zlevnilo a zrychlilo vývojové práce a současně slibovalo hladší náběh sériové výroby a menší problémy při dodávkách náhradních dílů na bojiště. Posádku tvořilo celkem 5 mužů. Řidič a radista, jenž ovládal příďový kulomet, měli svá pracoviště v korbě, ve věži pracovali velitel, střelec a nabíječ.

Vzhledem ke zdržení vývojových prací, způsobených vytížením dodavatele jinými úkoly, se podařilo dva objednané prototypy dokončit až v roce 1944. Jeden prošel testy na půdě USA, druhý byl odeslán lodním transportem do Velké Británie. Přestože nebyly v konstrukci shledány zásadní nedostatky, vozidlo po dvou letech vývoje ztratilo původní smysl a jeho roli v britských obrněných jednotkách dokázal zastoupit standardní tank Churchill. Objednávka byla na základě těchto poznatků zrušena a výroba tanků T14 se nikdy nerozeběhla. Stroj, testovaný za války na britských ostrovech, se dnes nachází v muzeu tankové techniky v Bovingtonu.