Základní technické údaje: TOG 2

Posádka: 8, hmotnost: 81 t, rozměry: délka 10,1 m, šířka 3,1 m, výška 3,0 m, pohonná jednotka: dieselgenerátor  Axman – Ricardo o výkonu 600 k, výkony: max. rychlost 14 km/h, pancéřování: 63 mm, výzbroj: 17liberní kanon ( 76,2 mm ) + tři kulomety ráže 7,92 mm

Za podivným názvem se skrývá několik let neúspěšného vývoje britského těžkého tanku. Jméno současně charakterizuje jeho tvůrce. Vzniklo totiž z prvních písmen termínu The Old Gand ( Stará parta ). A napovídalo tak, kdo na obrněnci pracoval. Konstruktéry totiž byli muži, kteří vedli vývoj první generace britských tanků z let 1. světové války.

V červenci 1939 sestavila Special Development Committee požadavky na budoucí těžký tank. Vedením vývoje byli pověřeni Sir Eustace Tennyson d´Eyncourt, generálmajor Ernest Swinton a slavný konstruktér motorů Henry Ricardo. S nimi navíc spolupracoval tvůrce vůbec prvního tanku světa, Sir William Triton. Konstruktéři zvučných jmen měli být zárukou úspěšného průběhu náročného programu. Jak se však ukázalo, slavní mužové žili tak trochu v dobách minulé slávy a jejich společné dílo připomínalo spíše obrněnce minulé války než moderní stroj. Stavba prototypu začala v únoru 1940 a v říjnu téhož roku bylo vozidlo dokončeno. Základem tanku se stal ohromný trup, dlouhý 10 m, silně připomínající stroje 1. světové války. Pásy archaického provedení byly taženy po celém obvodu, celý podvozkový systém zakrýval boční pancíř. Na vrchním pancíři se nacházela otočná věž, převzatá ze středního tanku Matilda II.

Tank byl vyzbrojen dvěma kanony, ve věži se nacházel 2liberní ( ráže 40 mm ), v předním pancíři korby byla lafetována houfnice ráže 75 m. Výzbroj doplňovaly tři kulomety Besa ráže 7,92 mm, jeden spřažený s kanonem ve věži a další dva v každé bočnici korby. TOG využíval elektromechanického pohonu, typického jinak pro konstrukce německého profesora Porscheho. Jádrem pohonu byl dieselgenerátor Axman Ricardo o výkonu 600 koní. Gigantický tank se na plný plyn ploužil rychlostí pouhých 14 km/h, která opět silně připomínala výkony jeho předchůdců z Velké války.

Zde však podobnost s mastodonty, pomalu se valícími pásmy zákopů na západní frontě nekončila, rovněž počet členů posádky byl značný. Rozměrný trup s věží měl místa pro celkem 8 tankistů, což u nového tanku z let 2. světové války nemělo obdoby. Vzhledem k tomu, že vozidlo došlo vývojem k další verzi, začali první prototyp označovat jako TOG 1. Zkoušky ukázaly nekončící problémy s elektromechanickým systémem, jež nakonec vedly k jeho přepracování na hydraulický přenos síly a ovládání. Po této modifikaci se stroj nazýval TOG 1A. V letech války jej využívali pro zkoušky různých systémů v Chobhamu, nakonec jej vyřadili a rozebrali do šrotu.

Druhý prototyp TOG 2 byl objednán v roce 1940 a přistaven ke zkouškám v březnu 1941. Od svého staršího bratra se lišil věží jednoduchých hranatých tvarů, v niž byl lafetován kanon ráže 57 mm. Přestože TOG 2 používal rovněž elektromechanického systému, dieselu a dvojice generátorů, neměl na rozdíl od prvního prototypu žádné provoní problémy. V průběhu války z něj sejmuli originální věž a nahradili ji nejdříve pokusnou nástavbou a poté rozměrnou věží, vyvinutou pro střední tank Challenger, v níž byl lafetován kanon ráže 76,2 mm, slavný 17liberní, jenž byl hlavní výzbrojí Shermanu Firefly, či stíhače tanků Archer. Doplňovaly jej kulomety Besa. Trupová houfnice nebyla u druhého prototypu instalována. Program těžkého tanku TOG byl typickou slepou vývojovou uličkou, na jejímž konci prostě nemohl být stroj, schopný efektivního nasazení v první linii. Gigantický, pomalý a neohrabaný obrněnec s omezenou bojovou hodnotou stál značné finanční prostředky, současně zatěžoval vývojové i výrobní kapacity a dodnes zůstává otázkou, proč to vše britská generalita do této zbytečné zbraně vůbec investovala. Po ukončení testů vozidlo neskončilo ve šrotu, ale stalo se muzejním exemplářem.