Základní technické údaje: Carrier 2 – pdr (Aust)

Posádka: 4, hmotnost: 5 t, rozměry: délka 4,39 m, šířka 2 m, výška 1,88 m, pohonná jednotka: 8válec Ford o výkonu 70 kW, výkony: max. rychlost 48 km/h, dojezd 250 km, pancéřování: 7 – 10 mm, výzbroj: 2liberní rychlopalný kanon ( ráže 40 mm )

Stíhač tanků Carrier 2 – pdr vznikl spojením dvou legendárních zbraní a to sice britského pásového transportéru Universal Carrier a 2liberního protitankového kanonu. Výroba jednoho z nejrozšířenějších vozidel svého druhu byla zahájena v roce 1934. Jeho pojezdové ústrojí bylo odvozeno od tančíku Carden Loyd, stavěné britskou firmou Vickers v letech 1927 – 1935. Síla pancéřování vozidla dosahovala 7 – 10 mm a celkem vzniklo okolo 113 000 kusů transportéru.

Typ tvořil mj. i výzbroj 1. československé samostatné obrněné brigády na britských ostrovech. Kromě Velké Británie se vyráběl také v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě. Většina australských vozidel označovaných LP 1 a LP 2 byla smontována v dílnách South Australian Railways ve městě Adelaide. Mírně prodloužený podvozek verze LP 2 s pásy o 182 článcích ( standardní podvozek disponoval pásy se 176 články ) posloužil k výrobě stíhače tanků Carrier 2 – pdr ( Aust ).

Motor konstruktéři přemístili do přední části vozidla, v zadní instalovali otočnou lafetu kanonu s pancéřovým štítem. Jízdní zkoušky prototypu probíhaly v srpnu a září 1941, v únoru 1942 se uskutečnily první střelby. Jelikož britský 2liberní protitankový kanon ráže 40 mm měl pověst přesné zbraně, střelecké zkoušky dopadly výborně ( pohyblivý terč zasáhlo dělo na vzdálenost 730 m celkem 12 střelami z 15! ). Proto okamžitě poté britská armáda objednala 200 stíhačů. První sériové kusy sjely z výrobní linky v květnu 1942. Mezitím však nepřítel zavedl do výzbroje nové typy tanků a obrněných vozidel se zesíleným pancéřováním, proti kterému se 2liberní kanon ukázal jako zcela neúčinný.

Carrier 2 – pdr ( Aust ) se tak stal zastaralým ještě dříve, než vstoupil do operační služby. Až do vyřazení z výzbroje v roce 1946 byl proto využíván výhradně k výcvikovým účelům. Jeho podvozek nicméně Britové využili při konstrukci samohybného třípalcového minometu Carrier 3 – inch Mortar ( Aust ). Zkoušky prototypu proběhly v dubnu 1942 a do poloviny roku 1943 vzniklo 400 vozidel pro čínskou armádu, jež sváděla těžké obranné boje s Japonci.