Základní technické údaje: Valentine III/IV

Posádka: 3, hmotnost: 17,7 t, rozměry: délka 5,41 m, šířka 2,629 m, výška 2,273 m, pohonná jednotka: Mk.III vznětový motor AEC o výkonu 131 k ( 95 kW ), Mk.IV vznětový motor GMC o výkonu 138 k ( 106 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 24 km/h, největší rychlost v terénu 12,9 km/h, dojezd na silnici 145 km, brodění 0,914 m, svislá překážka 0,838 m, příkop 2,286 m, pancéřování: 8 – 65 mm, výzbroj: 2liberní kanon + jeden kulomet ( verze I – VII )

V roce 1938 byla společnost Vickers přizvána k účasti na výrobě tanku Matilda II. Závody společnosti však již byly zařízeny na výrobu těžkého křižníkového tanku A 10. Vickers se nakonec zaměřil na vývoj a výrobu nového tanku postaveného na základě A 10. Vickersovo rozhodnutí bylo správné. V červenci 1939 obdržel objednávku na výrobu svého nového typu. Do té doby měli armádní plánovači pochybnosti o správné koncepci Vickersových návrhů. Vickers u svého tanku zachoval malou dvoumístnou věž, která ovšem nezaručovala možnost pozdějšího přezbrojení na výkonnější kanon. V polovině roku 1939 však hrozilo akutní nebezpečí války a armáda naléhavě potřebovala jakékoliv tanky. Nový Vickersův pěchotní tank Mk.III Valentine měl mohutnější pancéřování 8 – 65 mm. Mnohé problémy tanku A 10 se podařilo vyřešit, čehož se využilo při projektování tanku Valentine, který byl poměrně spolehlivým strojem. Vickers rychle zahájil sériovou výrobu a první tanky s označením Valentine I jednotky obdržely koncem roku 1940. V roce 1941 byl Valentine zavedený typ, který v roli křižníkového tanku pomohl armádě překonat nedostatek obrněné techniky.

Valentine byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších britských tanků, ne však díky svým kvalitám, jako spíš vzhledem k velkému počtu vyrobených strojů. Do ukončení výroby počátkem roku 1944 vzniklo 8 275 tanků. Tank se rovněž vyráběl v Kanadě. V Británii jej kromě společnosti Vickers vyrábělo několik dalších koncernů. Tanky Valentine se vyráběly v řadě variant. Výzbroj tvořily zbraně 11 výrobců. Původní 2liberní tankový kanon ( Valentine I – VII ) vystřídal 6liberní ( Valentine VIII – X ) a později 75 mm ( Valentine XI ). Na základě tanku byl postaven samohybný 25liberní polní kanon Bishop. Kromě bitevních variant se použil ke stavbě četných účelových vozidel, například mostního nosiče ( Valentine Bridgelayer ), tanku s protiletadlovým světlometem Canal Defense Light ( Valentine CDL ), pozorovacího stanoviště ( Valentine OP ) nebo odminovacích vozidel ( Valentine Scorpion a Valentine AMRA ). To je jen několik z dlouhé řady variant, z nichž některé vznikly pouze pro testy a výzkumné účely. Jejich typickým zástupcem byl obojživelný Duplex Drive Valentine k testování plovací soustavy DD. Tato varianta se osvědčila natolik, že DD Valentine byl jednu dobu standardním obojživelným tankem.

Vznikly také plamenometné Valentiny, na podvozku tanku se postavila i speciální protitanková zbraň, 6liberní dělo s mohutným pancéřovým štítem, která se však nakonec sériově nevyráběla. Podvozek Valentinu později posloužil ke stavbě 17liberního samohybného kanonu Archer, s nahoře otevřenou pevnou nástavbou a kanonovou hlavní směřující dozadu. Archer zasáhl do bojů v Evropě od roku 1944. Základní provedení tanku Valentine podstoupilo během své kariéry četné modifikace. Tank si po celou dobu své služby zachoval pověst spolehlivé a odolné zbraně. Valentine byl jedním z nejdůležitějších tanků britské armády ve všech oblastech jejího působení. Používaly jej i jiné spojenecké armády, například armáda Nového Zélandu. Mnohé Valentine bojovaly v Barmě. Značná část kanadské produkce putovala do Sovětského svazu, kde tank zřejmě podával dobré výkony. Valentine měl sice své slabiny, jeho hlavní přínos však spočíval v tom, že byl k dispozici v době, kdy armáda tanky nutně potřebovala. To samé však nelze říci o mnoha jiných britských tankových konstrukcích.