Základní technické údaje: Armoured Car Daimler Mk.I

Posádka: 3, hmotnost: 7,5 t, rozměry: délka 3,96 m, šířka 2,44 m, výška 2,235 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Daimler o výkonu 95 k ( 71 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 80,5km/h, dojezd na silnici 330 km, brodivost 0,6 m, pancéřování: max. 30 mm, výzbroj: 2liberní kanon ( ráže 40 mm )  + spřažený 7,92 mm kulomet Besa

V průběhu prvních testů průzkumného vozu BSA bylo rozhodnuto, že se jeho konstrukce stane základem nového prostředku, označovaného jako lehký kolový tank. Stejně jako v případě průzkumného vozidla převzala další vývoj projektu společnost Daimler. Výsledkem byl obrněný automobil zvenčí připomínající malý průzkumný vůz, ale dvakrát tak těžký a vybavený dvoumístnou věží. Práce na projektu se rozběhly v srpnu 1939, první prototypy byly dokončeny koncem téhož roku. Při testování se brzy objevily problémy s poháněcí soustavou, která obtížně zvládala zvýšenou hmotnost vozidla, danou lepším pancéřováním a větší věží. K vyřešení počátečních potíží bylo třeba určité doby a tak se první sériové vozy objevily až v dubnu 1941. Jejich oficiální označení znělo obrněný automobil Daimler Mk.I.

Obrněný Daimler byl v podstatě obrněný vůz, jehož šířka umožňovala instalaci věže s 2liberním kanonem. Věž byla původně určena pro lehký tank Tetrarch, který se měl stát výzbrojí vzdušných výsadkových jednotek. Poprvé se uplatnila právě u obrněných vozů Daimler. Ve věži byl kromě kanonu lafetován 7,92 mm kulomet Besa. Mnohá vozidla měla také vrhače zadýmovacích granátů montované po stranách věže. Všechna čtyři kola byla poháněna, jejich odpružení zajišťovaly dvojité vinuté pružiny na každém závěsu. Původní myšlenka podvozku s řízením všech kol se neuskutečnila pro jeho značnou složitost, navíc by uvedené řešení ani nepřineslo významné zlepšení ovladatelnosti vozidla na bojišti. Pokrokovým prvkem bylo použití hydraulických kotoučových brzd Girling, které tehdy ještě zdaleka nepatřily k běžně používanému příslušenství. Vozidlo mělo hydrodynamickou spojku v době, kdy se většina automobilů spokojila s mechanickou spojkou. Velitel měl k dispozici druhý volant a jednoduché ovladače, aby v případě nouze mohl s vozidlem zacouvat. V případě potřeby mohl velitel zaskočit i za nabíječe.

Po zavedení do výzbroje provedl Daimler na svém obrněném automobilu překvapivě málo změn. Později zavedená verze Mk.II měla pozměněnou kanonovou lafetu, upravený systém chlazení a nový únikový poklop, který umožňoval řidiči opustit vozidlo přes motorový prostor. Vznikla také experimentální verze Mk.I CS, kde 2liberní kanon nahradila 76,2 mm houfnice, určená k poskytování blízké palebné podpory. Houfnice používala trhavé a dýmové střely. Této verze se však postavilo jen několik kusů. Malý počet sloužících vozidel Mk.I byl vybaven adaptérem Littlejohn. Jednalo se o úsťový nástavec 2liberního kanonu, umožňující vystřelovat podkaliberní střely, které měly větší  průbojnost než plnorážové  střely. V letech 1941 a 1942 se obrněné automobily Daimler poprvé zapojily do bojů v severní Africe. Na bojišti převzaly mnohé úkoly, které do té doby plnila vozidla Marmon Herrington. Daimlery si pro svůj celkový výborný výkon a spolehlivost brzy získaly dobrou pověst, kterou si udržely po mnoho let. Ke konci války již některé vozy nesloužily v původní roli obrněných automobilů, ale nadále se používaly jako průzkumné nebo velitelské prostředky s demontovanou věží. To však bylo jen dočasně používané řešení. Vozidla s věží pokračovala ve službě ještě mnoho let po skončení   2. světové války. Celková produkce dosáhla 2 694 vozidel.