Základní technické údaje: Challenger

Posádka: 5, hmotnost: 33 t, rozměry: délka 8,147 m, šířka 2,90 m, výška 2,775 m, pohonná jednotka: zážehový 12válec Rolls – Royce Meteor o výkonu 600 kW, výkony: nejvyšší rychlost na silnici 51,5 km/h, dojezd na silnici 193 km, brodění 1,37 m, svislá překážka 0,914 m, příkop 2,59 m, pancéřování: 20 – 102 mm, výzbroj: 17 liberní kanon + kulomet ráže 7,92 mm

Křižníkový tank Challenger z období 2. světové války nemá nic společného se stejnojmenným tankem, který je v současné době ve výzbroji britské armády. Původní Challenger patřil mezi nejméně úspěšné výtvory britského tankového průmyslu. Jeho vznik byl podnícen požadavkem z roku 1941 na konstrukci silně vyzbrojeného vozidla schopného ničit i německé těžké tanky. Jako účinná výzbroj byl pro tank zvolen 17 liberní kanon, jehož vývoj v té době právě skončil. Za vhodný základ nového tanku se považoval podvozek tanku A 27 Cromwell/Centaur. Po stanovení základních východisek se rozběhly práce na adaptaci podvozku pro mohutně vyzbrojený tank.

Zástavba kanonu vyžadovala splnění dvou podmínek. K přepravě zbraně byl nutný mnohem větší podvozek, který by si poradil s vysokou hmotností kanonu. Ložiště věže muselo být větší, aby sneslo namáhání vznikající při výstřelu. Do té doby vyráběné tanky byly příliš úzké a nemohly pojmout potřebně široké ložiště. Problém vyřešilo prodloužení korby tanku Cromwell a doplněním jednoho pojezdového kola. Potom se mohl úsek korby s uložením věže rozšířit tak, aby pojal  ložiště většího průměru. Takto upravený podvozek se stal základem tanku, který nejdříve dostal označení A 30 a který se později nazýval Challenger ( vyzyvatel ). První zkušební vzorek byl připraven v březnu 1942. Stejně jako jiná narychlo postavená vozidla jej při testech trápila řada potíží. Prodloužený podvozek si nedokázal poradit se značnou hmotností vysoké nevzhledné věže a byl zdrojem mnoha problémů. Lafetace těžkého kanonu ve věži způsobila velmi nízkou rychlost otáčení věže, musel se proto vyvinout nový mechanismus otáčení.

Vzhledem k velké délce jednotných nábojů pro 17 liberní kanon vezl tank jen malé množství střeliva. Další prostor pro uložení střeliva se podařilo získat demontáží kulometu v přední části korby. Kromě kanonu měl tank již jen 7,92 mm kulomet. Zřejmě největším kamenem úrazu byla hmotnost stroje. V přijatelných mezí se jí podařilo udržet pouze zeslabením pancéřování tanku. Tloušťka pancíře se pohybovala od 20 mm do 102 mm. Přesto všechno byl tank Challenger schválen do výroby, avšak jen díky svému výkonnému kanonu, který jako jediná britská zbraň dokázal zničit všechny známé německé těžké tanky. Z nejrůznějších důvodů se však zahájení výroby Challengeru opozdilo a první sériové tanky armáda dostala až  v březnu 1944. To již bylo pozdě na vývoj soupravy pro brodění, která se požadovala pro vylodění v Normandii. Další  ránu projektu těžkého britského tanku znamenala montáž 17 liberního kanonu do tanku M 4 Sherman Firefly. Takto vyzbrojené tanky při prvních fázích po vylodění v Normandii zastaly většinu úkolů, které měl původně plnit Challenger.

Některé Challengery se však přece jen koncem roku 1944 zapojily do boje. Mnohé tanky převzaly průzkumné pluky britských obrněných divizí. Plukům tanky poskytly další palebnou podporu vedle 75 mm Cromwellů, které představovaly hlavní výzbroj těchto jednotek. Se skončením války byla většina Challengerů ihned stažena z výzbroje. Některé sloužily v zámoří, ale rychle zmizely ze scény. Tank Challenger II s nižší věží vznikl jenom jako prototyp.