Základní technické údaje: Beaverette Mk. I

Posádka: 3, hmotnost: 2,00 t, rozměry: délka 4,11 m, šířka 1,60 m, výška 1,52 m, pohonná jednotka: benzinový motor Standart o výkonu 46 k, výkony: max. rychlost 40 km/h, dojezd 300 km, pancéřování: 11 mm, výzbroj: kulomet ráže 7,7 mm

Pod dojme ztrát v bitvě o Francii v roce 1940 a potřebě rychle získat nová obrněná vozidla se zrodila myšlenka postavit průzkumný obrněný automobil přestavbou běžného silničního vozidla s podvozkem 4 x 2. Vozidlo sice nedosahovalo příliš dobré průchodnosti terénem a i jeho bojové vlastnosti by byly značně limitované, sliboval ovšem velkou přednost, rychlou vyrobitelnost s využitím komponentů, dodávaných automobilkami do civilního provozu.

V roce 1940 vznikl ve firmě Standard Motor Copany první prototyp, postavený z iniciativy ministra leteckého průmyslu Williama M. Aitkena, lorda Beaverbrooka. Díky jeho energii, vložené do projektu nouzového obrněného automobilu, neslo vozidlo bojové jméno, které kanadského politika připomínalo, pojmenovali jej Beaverette. Jeho základem se stal podvozek osobního automobilu Standard s benzinovým motorem o výkonu 46 koní.

První sériová verze Beaverette Mk. I měla seshora a zezadu otevřenou pancéřovanou korbu, nýtovanou z plechů silných maximálně 11 mm. Posádku tvořili tři muži – řidič, velitel a nabíječ. Jedinou výzbrojí vozidla se stal lehký kulomet Bren ráže 7,7 mm, u části vozidel jej nahradili kulometem Vickers stejné ráže. Několik strojů vyzbrojili protitankovou puškou Boys ráže 13,97 mm. Beaverette Mk. II byl vybaven pancéřováním i v místech, které byly u první verze odkryté. Změnily se rovněž žaluzie masky chladiče motoru. Beaverette Mk. III byl zcela překonstruovaný. Postavili jej na výrazně zkrácené verzi podvozku a stropní pancíř korby nesl malou otočnou věž s kulometem. Tloušťka pancéřování se zvýšila na 12 mm. Beaverette Mk. IV odpovídal předchozí verzi, konstruktéři zde ale upravili čelní pancéřování s ohledem na zlepšení výhledu z vozidla.

Prostředkem spojení byly u všech strojů radiostanice No. 11 nebo No. 19. Sériová výroba obrněných automobilů Beaverette běžela od roku 1940 do roku 1942, kdy ji zastavili. Za tu dobu se podařilo dokončit poměrně vysoký počet vozidel všech verzí. Dohromady jich vzniklo 2 800. Vozidla sloužila na území Velké Británie, u průzkumných jednotek, ale také u jednotek domobrany, či RAF, kde byla používána ke strážní službě na letištích. Jako obrněná strážní vozidla sloužila až do konce války, RAF je z výzbroje vyřadila až koncem roku 1945.