Základní technické údaje: AEC Matador

Hmotnost:  pohotovostní 7 189 kg, naloženého vozidla 11 024 kg, rozměry: délka 6,32 m, šířka 2,40 m, výška 3,10 m, pohonná jednotka: vznětový 6válec AEC o výkonu 95 k ( 70,8 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 58 km/h, dojezd 579 km

Dělostřelecký tahač AEC Matador se poprvé objevil v roce 1939. Postavili jej podle specifikace britského Válečného úřadu, měl sloužit jako tahač houfnic ráže 114 mm, 140 mm a 152 mm. Úřad požadoval čtyřkolový tahač se sedadly pro obsluhu děla a prostorem pro uložení střeliva. Vozidla prvních sérií se od pozdějších provedení lišila tvarem střechy kabiny. Novější vozy měly kruhový otvor ve střeše, který umožňoval pozorování. Otvor se zakrýval malým plátěným štítkem. Základní konstrukce kabiny byla jednoduchá a robustní, s dřevěným rámem a panely z ocelového plechu. Užitková nástavba byla dřevěná, se sklopným zadním čelem a bočními dveřmi pro posádku děla.

Na podlaze byl speciální dopravník, který usnadňoval manipulaci se střelivem na ložné ploše. Matador poháněl 6válec AEC o zdvihovém objemu 7,58 litru o výkonu 95 k ( 71 kW ), který vozidlu propůjčoval nejvyšší rychlost 58 km/h. K tažení měl Matador naviják s únosností 7 tun, se 76 m ocelového lana. Matador se objevil na většině bojišť 2. světové války. V poušti se díky své spolehlivosti těšil mimořádné oblibě u dělostřeleckých posádek. Na některých dochovaných fotografií mají vozidla odříznutou horní část kabiny až k horní hraně dveří. Matadory se v pouštích používaly také k tažení dopravních přívěsů, protože speciální tahače nebyly k dispozici. Celková výroba Matadorů dosáhla 8 612 vozidel. Jedním z hlavních uživatelů vozidla bylo britské letectvo, které mělo 400 vozidel v různých provedeních. Vůz  k přepravě nákladu měl speciální celoocelovou ložnou plochu se sklopnými bočnicemi a zadním čelem, což usnadňovalo nakládku. Nosné sloupky ložné plochy se daly rovněž snímat. Pro dopravu těžkých břemen se vyráběly nákladní vozy s rovnou ložnou plochou. Sloužily například k přepravě kompresorů. Na podvozku automobilu vzniklo také obrněné velitelské stanoviště. Vnitřní prostor vozu sloužil k instalaci vysokovýkonného a nízkovýkonného radiového vysílacího a přijímacího zařízení.

U vozidla se dal postavit přístřešek. Spojovací vozidla představovala pro nepřítele cíle nejvyšší důležitosti, proto se pečlivě maskovala jako běžné nákladní automobily. V roce 1942 se na podvozku typu Matador vyrobilo přibližně 175 samohybných kanonů. Vozidla měla pancéřovanou hranatou nástavbu a lafetovaný 6 liberní protitankový kanon. Kabina řidiče byla rovněž pancéřovaná. Jinými variantami byly elektrostatice 20 kVA a 50 kVA, radarová varianta pro kontrolu vzdušné situace a experimentální podvozek pro 25 liberní kanon, který však vznikl jen jako prototyp. Poslední Matadory vymizely z armádní výzbroje až v polovině 70. let, což dokládá vysokou úroveň jejich konstrukce a spolehlivost.