Srbové

Německé polní tažení proti Jugoslávii zanechalo stát jižních Slovanů v troskách a potvrdila se nestabilita států založených na předpokládané dobré vůli k soužití svých národů v jednom celku. Německá okupace v Srbsku neměla jiné zájmy než udržet železniční tratě do Řecka průjezdné a tento úkol provádět terorem. Totéž očekávala vojenská správa od srbského četnického sboru, jehož celkový stav byl asi 2 000 členů. To byl však přechodný stav. Velké prostory, hlavně v horském terénu, musely být přenechány svému osudu. Vládly v nich ozbrojené skupiny z bývalé armády a dalších osob, vyhýbajících se podřízení okupační moci. V září 1941 byla založena civilní správa a do jejího čela byl postaven generál Milan Nedič, bývalý ministr války v královské vládě. Byl známý svým dobrým vztahem k Německu, ale nebyl přitom přívržencem jeho národně socialistického režimu. Zůstal věrný svému králi Petru II., žijícímu v exilu a jeho úkolem bylo vyvést Srbsko ze situace poraženého národa, uchránit ho od zásahů německých represí a současně násilných zásahů chorvatských ustašů. Bylo mu povoleno obnovit pod srbským praporem ozbrojené síly v počtu 20 000 mužů, které přísahaly věrnost svému králi žijícímu v Anglii. Na srbském území vznikaly následující organizace podléhající Nedičovi:

Srbská pohraniční stráž ( SGS, Srbska granična straža ) – podléhala německé celní správě

Banátská státní stráž – složená převážně z místních Němců

Srbská státní stráž ( SDS, Srbska država straža )

Poslední jmenovaná byla policejním útvarem o počtu 1 300 mužů, složená z místní německé menšiny a odlišující se od armády černým stejnokrojem. Její příslušníci se neprojevovali jako radikální nacionální organizace. Útvary trpěly dezercí a na konci války byly na rakouské hranici dostiženy titovými partyzány a zlikvidovány. Uvedené organizace dosáhly maximálně stavu 20 000 mužů a byly nedostatečně vyzbrojené a vystrojené. Měly velký počet dezertérů a bojové použití bylo sporné.

( Příslušníci Srbského dobrovolnického sboru )

Srbský dobrovolnický sbor ( SDK, Srbski dobrovolački korpus ) byl ozbrojenou organizací nacionálně politického svazu ZBOR, jemuž stál v čele Dmitrie Ljotič, ministr spravedlnosti v královské vládě. Vznikl v září 1941 sloučením několika předválečných organizací, které za nových podmínek hledaly cestu pro srbskou politiku s novými a mladšími Srby. Sbor byl protikomunistický, protiliberální a prosazoval korporativní systém. Měl však své zásady, jež ho oddělovaly od vládnoucí ideologie v Itálii a Německu. Od roku 1941 spolupracoval s německými okupačními úřady, aby získal protiváhu k chorvatskému nacionalismu. Přitom udržoval spojení s Dražou Mihajlovičem a králem Petrem II. v exilu. Jeho vojenská organizace vznikla 15. října 1941 a německá správa očekávala, že bude bojovat s titovými partyzány. Na začátku roku 1942 měl tento útvar stav 3 700 dobrovolníků. Výstroj a výzbroj převzal od bývalé jugoslávské armády. Jeho velitelem byl generál Kosta Musicki a náčelníkem štábu podplukovník Tatalovič, kteří začali svou vojenskou kariéru již v rakousko – uherské armádě. Podle německého ocenění byl sbor navzdory své monarchistické orientaci nejspolehlivějším srbským útvarem. Přísahu neskládali jeho příslušníci na Hitlera, ale na vlast. Jeho výjimečné postavení odporovalo v Berlíně představám o cizích dobrovolnicích, proto měl být dokonce rozpuštěn, ale k tomu nakonec nedošlo.

Sbor se osvědčil ve všech nasazeních proti partyzánům, hlavně však v květnu 1944, kdy zabránil titovské 2. a 4. divizi v překročení řeky Driny. Na základě toho měl být rozšířen do stavu 13 840 mužů, ve skutečnosti však počet nepřekročil nikdy 9 000 příslušníků. V říjnu 1944 byl sbor přemístěn na poloostrov Istria v Chorvatsku s odůvodněním, že by při ústupu z Balkánu mohl padnout do rukou partyzánům. Pro poměry na jugoslávském bojišti bylo příznačné, že při průjezdu Záhřebem, byly jeho útvary napadeny příslušníky Ustaše. Na Istrii byl sbor rozhodnutím Reichsführera – SS Heinricha Himmlera převeden do Waffen – SS. Ke skutečnému začlenění však nikdy nedošlo. Draža Mihajlovič, plukovník královské armády, později generál, byl velitelem dobrovolnické armády četniků. Jeho poválečným cílem bylo obnovení monarchie a pokračování dominujícího srbského postavení v zemi. Úkolem za války bylo vyloučení komunistického vlivu představovaného Josipem Titem a jeho partyzánské armády. Obě strany daly roku 1942 přednost vzájemnému boji před válkou s německou a italskou okupací. Michajlovič soustředil své síly na srbském území, kde měl větší podporu obyvatelstva a partyzáni přešli na území Bosny, Černé Hory a Chorvatska. Obě strany očekávaly pomoc od západních spojenců, kteří se od roku 1944 rozhodli podporovat titovské komunisty.

( Velitel armády četniků – Draža Mihajlovič, po válce vydaný Titovi a jeho partyzánům a popraven )

Spojenecké rozhodování se pohybovalo mezi cílem porazit německé armády a vědomím, že Titovým cílem je revoluce. Optimální řešení se nenašlo, protože Tito se několikrát projevil jako nespolehlivý spojenec kterékoliv strany. Konečné rozhodnutí Spojenců podporovat Tita je dosud považováno za kontroverzní. Vydání Michajloviče na titovskou stranu bylo doprovázeno velkou mezinárodní protestní akcí, ale Mihajlovič byl přesto po válce v Jugoslávii popraven. Ke dni 27. března 1945 bylo na poloostrově Istria soustředěno 35 000 dobrovolníků – četniků z domobrany Draži Mihajloviče a srbského sboru Ljotiče. Britská armáda vydala titovým partyzánům tři pluky srbského sboru spolu s podplukovníkem Tatalovičem. Všichni byli na místě postříleni. Dimitrie Ljotič zahynul krátce před koncem války při automobilové nehodě. Tím se vyhnul osudu, který by byl nejspíš totožný s koncem Draži Michajloviče.

Situaci v zemi se však Nedičovi ani nikomu z dalších představitelů ozbrojených skupin nepodařilo uvést do stavu alespoň zdánlivého pořádku. Na území s německou správou vzniklo několik ozbrojených skupin, které postupně ovládly velké území. V jejich čele stáli představitelé různých politických stran a národnostních skupin. Jejich členové měli ke svým organizacím volný vztah a přecházeli jako jednotlivci nebo skupiny z jednoho tábora do druhého. Také jejich velitelé udržovali mezi sebou kontakty. Nedič byl v trvalém spojení s plukovníkem Dražou Mihajlovičem, velitelem hnutí četniků. Oba společně stáli proti partyzánům komunistického vůdce Tita. V říjnu 1943 byl ministerský předseda Nedič v Berlíně přijat ministrem zahraničí von Ribbentropem a Hitlerem. Žádal, aby byla Srbsku přiznána samostatnost a aby k němu byla připojena Černá Hora a území Sandžak. Takto vzniklý blok měl tvořit velkosrbskou federaci a měl sloužit jako protikomunistický izolační blok. V Berlíně se však takovým řešením nevěřilo a to přivedlo Nediče k ještě pevnějšímu spojení s Mihajlovičem. V srpnu 1944 opakoval Nedič svůj požadavek a žádal o povolení postavit armádu o 50 000 dobrovolníků. Představitelé armády spolu s Adolfem Hitlerem se obávali, že v případě vylodění západních Spojenců na Balkáně by se taková armáda obrátila proti německým zbraním. Odmítnut byl také návrh na vytvoření srbské legie na východní frontě, ačkoliv se k takové službě v Bělehradě již dobrovolníci přihlásili.