Slovinci

Do dubna 1941 bylo Slovinsko součástí Království Jugoslávie. Po krátkém německém polním tažení bylo odděleno od Jugoslávie a jeho části rozděleny okolním státům. Svými dějinami a kulturou patří více do střední Evropy než do balkánského prostoru. Malá část území byla přidělena Maďarsku a jeho jižní část s hlavním městem Lublaní připadla Itálii. K rakouskému území, jež bylo součástí Německa s názvem Ostmark, byla přidělena převážná část. Takovým způsobem bylo připojeno 7,75 milionu obyvatel, z nichž bylo 96,4 % Slovinců, pod německou správou. Je evidentní, že nešlo o spojení německého etnika s říší. Součástí této akce bylo další přesidlování 5,5 milionů Slovinců, což změnilo německo – slovinské vztahy na nepřátelství, které se plně projevilo na konci války. Naproti tomu italská okupace nebyla poznamenána násilím. Slovinská národní strana, katolicky orientovaná, se podílela na správě okupovaného území a bylo jí povoleno organizovat Slovinský legion, dobrovolnickou organizaci, jež měla za úkol udržovat v zemi pořádek. Starostou v hlavním městě Lublani jmenovala okupační správa Slovince, bývalého jugoslávského generála Leona Rupnika.

Po dohodě mezi italskou správou a biskupem dr. Rožmanem vznikla Milizia Volontaria Anticomunista. Její důstojnický sbor byl na žádost biskupa Rožmana propuštěn z italského zajetí a nová ozbrojená organizace byla natolik populární, že v ní dokonce roku 1942 sloužilo 1 000 dobrovolníků a do poloviny října 1943 stoupl počet na více než 6 000 mužů. Je nutné zdůraznit, že šlo o organizaci slovinskou. V září 1943 byl svržen fašistický režim, Itálie vystoupila ze spojenectví Osy a italská armáda se rozpadla. To způsobilo nejen správní změny, ale přímé podřízení Itálie německé okupační správě. Okupované části Slovinska a italské provincie Udine, Gorizia, Trieste, Pola, Fiume a Quarnaro, byly německým velitelstvím týlu sloučeny pod názvem Operationszone Adriatisches Küstenland ( Operační zóna jadranské pobřeží ).

( Fotografie ukazuje slovinské dobrovolníky, kteří opouštějí Dolní Štýrsko )

Byl to velký prostor, jehož jižní hranice byla v Terstu a severní v rakouských Alpách. Jeho civilním správcem byl jmenován korutanský gauleiter Friedrich Reiner. Ten byl rakouským Němcem a jeho správa dávala přednost rakouským metodám a jeho cílem bylo vytvořit na tomto prostoru správu, na níž by se podílel přirozeně Reiner spolu s biskupem Rožmanem a generálem Rupnikem. Na jeho území pronikal vojensko – politický vliv titových partyzánů. Nikde nebylo komunistické nebezpečí spojené s jejich nástupem na západ tak zřejmé jako ve Slovinsku, které se od konce roku 1943 stalo jejich cílovým územím. Na konci tohoto roku měl generál Lev Rupnik ve své slovinské domobraně 15 000 dobrovolníků a vedl tvrdé boje proti partyzánům v horském prostoru Kočevje.

Z té doby pochází partyzánský způsob vedení války vraždění raněných a zajatců. Odděleně od Domobrany vznikly na tomto území další dva útvary, Bílá garda a z místních německých dobrovolníků Karstwehr – Batallion. Tyto události byly předzvěstí toho, co se událo po kapitulaci v květnu 1945. U obce Kočevje bylo povražděno 11 800 slovinských dobrovolníků, kteří očekávali vylodění západních Spojenců na jadranském pobřeží a byli připraveni se s nimi spojit. Generál Lev Rupnik byl popraven v Lublani v létě 1945.