Rakušané

Porážka v 1. světové válce v roce 1918 způsobila rozpad Habsburské monarchie. Všechny její národy vyhlásily samostatnost nebo se osamostatnily v rámci příbuzně mluvících celků. Příkladem jsou Československo a Jugoslávie. Ekonomické vztahy tím byly přerušeny a nejvíce bylo v poválečném stavu postiženo Rakousko. Tento stav vyvolával vnitrostátní politické napětí, které se zvyšovalo tím, že jak politická pravice, tak levice měly své ozbrojené složky. Křesťansko – sociální kancléř Dolfus rozpustil v roce 1933 parlament a nastolil autoritativní režim. Stalo se tak pomocí stranické polovojenské organizace Heimwehr. Opoziční sociálně demokratická strana měla rovněž své ozbrojené síly Schutzbund ( Sb ). K ozbrojenému střetu došlo 12. února 1934. Do večera se pouliční boje rozšířily na všechna předměstí Vídně a téhož dne ještě i do dalších měst. Levicové povstání bylo potlačeno až 14. února. Ztráty na obou stranách dosáhly 297 mrtvých a 802 zraněných.

Německé obsazení Rakouska v březnu 1938 přerušilo historii této země jako samostatného státu a do konce války bylo součástí Německa s novým názvem Ostmark. Na jeho území byly zavedeny říšské zákony a s nimi také branný zákon, což znamenalo vojenskou službu ve Wehrmachtu. Rakušané se podíleli na všem, co čekalo německého vojáka na evropských frontách, ale také v zajetí. Komunistická strana byla málo početná a její představitelé žili v Sovětském svazu. Po zahájení německo – sovětské války se zařadili do propagační činnosti německých komunistů, ale nebyli uznáni jako strana samostatná. To vyplývalo z postoje lidového komisaře pro zahraniční věci Vjačelslava Molotova, jenž německou okupaci přijal jako akt spřáteleného státu a tím nezávislá rakouská činnost uznávaná nebyla. Později, v německo – sovětské válce, měli rakouští váleční zajatci stejný status jako zajatci němečtí.

( Rakouská kolona v Alpách při cvičení 1937 )

V organizaci Freies Deutschland založené v červenci 1943 v Krasnogorsku u Moskvy měli rakouští zajatci své dva zástupce. Pokud se jich v některých táborech sešla větší skupina, odlišovali se rakouským červeno – bílo – červeným praporem. Teprve na podzim 1944 si založili samostatnou organizaci Antifaschistisches Büro Österreichischer Kriegsgefangener, ABÖK, více známou pod zkratkou Antifa. V téže době vznikly na části území Slovinska, které bylo pod kontrolou titových partyzánů, tři rakouské dobrovolnické prapory. V pozadí této akce stály zájmy na přičlenění celého Slovinska do poválečné Jugoslávie. V červenci 1944 byl zajat na východní frontě velitel německé divize generálporučík Friedrich Franek, Vídeňan, rytíř řádu Marie Terezie z 1. světové války, v rakouské armádě v hodnosti podplukovníka. Pro sovětské vyšetřovatele bylo snadné nalézt v něm generála pro politické a propagační využití. Od ledna 1945 psal jako zajatec výzvy, články do novin a propagační letáky, v nichž vyzýval své krajany v německé armádě, aby jednali v zájmu nezávislého Rakouska.

 V březnu 1945 napsal sovětské vládě žádost, aby povolila organizování rakouských dobrovolníků z přesvědčených antifašistů do útvarů, které by bojovaly na straně Rudé armády. V té době Rudá armáda dosáhla rakouských hranic a připravovala se ofenzíva podél Dunaje ve směru na Vídeň. Bylo zřejmé, že válka v Evropě se blíží ke svému konci. Pod německou kontrolou zůstalo území Rakouska, Čech a Moravy, přístupy z jihu do Alp a v severní Evropě úzký koridor s Berlínem mezi Rudou armádou a západními Spojenci.

Německý generální štáb vydával rozkazy pro poslední fázi války, které naznačovaly soustředění v Alpském prostoru pro poslední boj. Mluvilo se o nových zbraních s překvapivými účinky a o takzvané Alpské pevnosti. Ukončení války se na německé straně plánovalo na střed léta 1945. Z nedostatku přesných informací vládla v jednáních všech zúčastněných stran nejistota. Z toho vyplývaly rozkazy o opatření, hodnocené z nadhledu poválečných vědomostí jako nepochopitelná. Velitelé dvou sovětských frontů, maršálové Tolbuchin a Malinovskij, přecenili německou obranu v podunajském prostoru. Tomu odpovídal požadavek na posílení vojsk novými útvary. Překvapivé je, že vládl jak na sovětské, tak na německé straně. Vydávaly se rozkazy na urychlené organizování národnostních útvarů, které byly plánované a neprovedené v minulosti. Na sovětské straně to měly být nové útvary německých a rakouských dobrovolníků. Totéž platilo o straně německé, kde však nevyužitý potencionál byl nesrovnatelně vyšší. Bez odpovědi zůstal dopis generála Franeka, datovaný 11. dubna 1945 a s ním souběžně žádost ABÖK na zahájení organizace rakouských dobrovolníků. Dokumentována je pouze jedna německá antifašistická bojová skupina útočící v rámci sovětských útvarů na pevnost Breslau ( Vratislav ) ve Slezsku, dosud v německých uniformách a v počtu pouhých 80 dobrovolníků.