Norové

Norsko mělo v době německé okupace pouze jednu spolupracující stranu s Německem, a sice tzv. Národní jednotu, Nasjonal Samling, NS. V jejím čele stál Vidkun Quisling. V roce 1933 získal v parlamentních volbách 2,2 % hlasů. Kdyby nedošlo k válce, zůstal by nevýznamným opozičním politikem. Politickým komisařem byl v Norsku jmenován říšskou správou Josef Terboven. Pro politickou činnost v okupované zemi byl naprosto nevhodný a byla to jedna z příčin, proč se norský fašista Quisling dostal do čela politického života. V dubnu 1940 bylo Norsko okupováno, v září byla NS uznána jako jediná povolená politická strana. V říjnu vyhlásila svůj politický program, v němž uvedla, že norská vláda bude prosazovat neutralitu země, vyhlášení velkonordického státního svazu germánských zemí, jejich územní a národní nezávislosti. Její koncept byl v Berlíně na říšském kancléřství označen jako supernacionální, pannordický a s tím založen.

Po tomto neúspěchu ideové koncepce přišel na řadu plán pro dobrovolnický pluk SS Nordland. Nábor pro jeho dobrovolníky byl vyhlášen v lednu 1941. Quisling se obrátil na norské obyvatelstvo rádiem a vyzval dobrovolníky ve věku od 17 do 25 let, aby se přihlásili pomoci germánským bratrům v boji proti anglickému despotismu. Reakce mladých mužů nesplnila očekávání. Do konce října se přihlásilo méně než 800 dobrovolníků. Horní věková hranice byla proto zvýšena až na 40 roků. V únoru 1941 byli dobrovolníci dopraveni do výcvikových táborů u Vídně, Klagenfurtu, Heubergu v severním Německu a do tábora Sennheim v Alsasku. Pluk měl spolu s dalšími Westland a Germania tvořit 5. divizi SS ( později tankovou ) Wiking.

( Přísaha norských dobrovolníků Freiwilligen Legion Norwegen )

Německé vyhlášení války Sovětskému svazu dalo Quislingovi příležitost, aby uskutečnil přípravy pro založení norské armády. Její stav plánoval na 30 000 dobrovolníků, organizovaných jako domobrana, rozdělená na 7 obvodů. Návrh byl z německé strany zamítnut a místo tohoto velkého projektu vznikla dobrovolnická legie Nordland. Ve skutečnosti nešlo o nový útvar, ale o pokračování legie norských dobrovolníků ze sovětko – finské války. Přihlásilo se do ní 1 530 norských dobrovolníků, kteří tím vyjádřili tradiční pospolitost a podporu napadeného souseda. Pro krátké trvání této války se jí zúčastnilo pouze 725 dobrovolníků, kteří se připojili ke švédskému dobrovolnickému sboru. Do konce roku 1941 došlo 1 900 přihlášek, z nichž se v krátké době nacházelo v Německu asi 1 000 mladých Norů. Převážně patřili do dobře situované střední třídy a inteligenční kvocient převyšoval průměrnost. Dvě třetiny z nich byly ve věku 16 – 25 roků. Celkem 74 % zdůrazňovalo politickou motivaci pro vstup do německých ozbrojených sil a 26 % zvlášť silný pocit povinnosti a idealismu pro dobrovolný vstup. Útěk před trestným stíháním udalo 1,5 % dotazovaných.

Po zakončení výcviku v březnu 1942 byla legie v počtu 1 218 mužů přesunuta na frontu k Leningradu. Po návratu do Norska se její příslušníci setkávali jak s nezájmem, tak i s uznáním. Naproti tomu civilní příslušníci NS byli v norské společnosti vystaveni odmítání, hraničícímu s nenávistí. Počet norských dobrovolníků ve Waffen – SS dosáhl k 31. lednu 1944 počtu 3 878 mužů. Zařazeni do 11. dobrovolnické divize pancéřových granátníků SS Nordland, zúčastnili se ústupových bojů podél baltského pobřeží a v Pomořanech. Její zbytky tvrdě bojovaly v obklíčeném Berlíně v prostoru letiště Tempelhof. Podle střízlivých odhadů se v letech 1940 – 1945 přihlásilo do německých branných sil 15 000 Norů. Z nich bylo ve skutečnosti přijato pouze 7 000 a 10 % z nich v bojích padlo. Celkovým součtem všech vojenských, polovojenských organizací, Todtovy organizace, Technische Nothilfe a Legion Speer, dojdeme k číslu 50 000 Norů přímo zařazených v německých službách. Na začátku roku 1945 byla část z nich demobilizována, aby se předešlo občanské válce. Samotný Quisling v této konečné fázi, od začátku roku 1945, se zabýval opatřeními, která měla zadržet sovětská vojska před vstupem na norskou půdu, bránil  tomu, aby se nesmyslný poslední boj německé armády odehrál na norském území. Odmítl také zachránit se spolu s vůdcem Valonů Degrellem útěkem do Španělska. Poválečná norská vláda ho nechala popravit 24. října 1945.