Maďaři

Maďarské království, po Itálii druhý spojenecký stát Německa, se zařadilo do jeho expanzivní politiky na přední místo již v době, kdy se válečný konflikt v Evropě teprve připravoval a kdy ostatní státy tak vyhraněné stanovisko ještě neměly. Vyplývalo to z rozpadu původně rozsáhlého maďarského státu ve střední Evropě a existence maďarských menšin ve všech sousedních státech. Smlouvou z Trianonu z roku 1920, ztratilo poražené Maďarsko tři pětiny svého obyvatelstva. Mateřská země se snažila tyto menšiny a jejich území sloučit v jeden stát. V tomto úsilí bylo však Maďarsko bez výhrad podporováno pouze fašistickou Itálií. Na německém útoku proti Sovětskému svazu se Maďarsko podílelo svou pravidelnou armádou. Letní ofenzívy roku 1942 se zúčastnila 2. maďarská armáda v rámci německé armádní skupiny Jih. Dosáhla řeky Don a byl jí přidělen úsek obrany široký 200 kilometrů, jižně od města Voroněž.

Jižním sousedem jí byla 8. italská armáda. Na jejím pravém křídle se těžce bojovalo o Stalingrad. Německá armáda a její spojenci zahájili ústup z Kavkazu 1. ledna 1943 a v polovině ledna 1943 zahájil ofenzívu voroněžský front. Toto je širší a známý obraz stalingradské bitvy. Pro maďarského spojence to znamenalo zánik jeho armády a od konce ledna 1943 přestala 2. maďarská armáda existovat jako bojový útvar. Z původního stavu 200 000 mužů dosáhly ztráty na padlých, raněných a zajatých 117 000. Stejně jako za německého postupu na východ se tentokrát nemohl sovětský týl postarat o taková čísla německých, maďarských a dalších zajatců a zimní počasí s mrazy způsobilo další ztráty. Zkázu armády dovršila rozkladná propaganda maďarských emigrantů žijících v Sovětském svazu. Zbytky maďarských divizí byly postupně přesunuty do týlu východní fronty, hlavně do úseku armádní skupiny B.

( Říšský správce admirál Horthy )

Stejně jako divize italské armády pak byly z frontové služby uvolněny a vrátily se do svých zemí. Přestože Maďarsko mělo připravenou svou budoucí vládní garnituru na sovětském území, nevznikl s její pomocí v Sovětském svazu žádný dobrovolnický bojový útvar, ačkoliv se o to maďarští komunisté snažili. Tím se tedy od roku 1943 Maďarsko neúčastnilo postupu Rudé armády na západ. Od poloviny října 1944 se říšský správce admirál Horthy snažil odpoutat z německého spojenectví a najít dohodu se západními Spojenci na příměří. Německá zahraniční politika získala již takové zkušenosti u ostatních spojenců a nebylo pro ni obtížné takovým snahám zabránit. Pozoruhodným na této činnosti bylo celkově to, že armáda si zachovala autoritu a moc na vlastním území a s přibližujícím se koncem války určovali vládní politiku generálové. Ministerským předsedou se stal Ferenc Szálasi označovaný zjednodušeně za fašistu, ale také za fanatika, jenž byl přesvědčen, že jeho stát může řešit nastávající problémy jen se zachováním armády a společnou cestou s Německem.

Szálasi  byl důstojníkem a v roce 1935 založil nacionální politickou stranu. Ta změnila několikrát své jméno, až v roce 1944 začala používat název Strana šípových křížů. Byla považována za masovou stranu a ve svých řadách měla 41 % dělníků. Přesto byla stranou pravicovou. V politickém programu měla vznik velkého státu v karpatsko – dunajském prostoru, kde by všechny národy měly vlastní samosprávu, čímž by se vyloučilo existující napětí z bývalého Rakouska – Uherska. To byla cesta, kterou se měla maďarská politika dostat ze svého revionismu a netýkala se vysloveně jen maďarských zájmů. Při nástupu Szálasiho probíhal v Budapešti odsun Židů. Po intervenci Raoula Wallenberga byly pochody smrti zastaveny. Szálasi prosadil také novou brannou politiku. Na podzim roku 1944, kdy se německá říše hroutila do zkázy a její spojenci ji většinou opustili, v Maďarsku začaly vznikat nové dobrovolnické divize.

( Maďarské jednotky v březnu 1944 )

Pro počty přihlášených nebyly však stejnokroje ani výzbroj. Vše se dělo pod přímým ohrožením Rudou armádou, která v prosinci 1944 obklíčila Budapešť, jejíž posádka se pak bránila 51 dní. Otázkou zůstává, kde pramenila tak náhlá rozhodnost na maďarské straně, která se neprojevovala za přítomnosti pravidelné armády na východní frontě. Odpovědí je nejspíš motivace nových útvarů, které byly převážně dobrovolnické. Legendárním zůstalo hrdinství posádky budapešťského hradu, kterou tvořili především vojenští kadeti. Ke vzniku nových dobrovolnických útvarů za přítomnosti německých důstojníků došlo v Německu. Divize Kossuth byla formována v táboře Grafenwöhr. V táboře Neuhammer ve Slezsku vznikla maďarská divize Waffen – SS a oznámen byl nábor do divize SS Hunyadi. V lednu 1945 se hlásili v Bratislavě dobrovolníci ve věku 17 let do 37. dobrovolnické jízdní divize SS Lützow. Na začátku roku 1945 byl celkový stav ozbrojených sil 220 000 mužů, z toho útvary armády ( Honvéd ) měly nízké bojové použití a jedna čtvrtina byla beze zbraní. Szálasi sám označoval tento stav za velmi špatný.

Neúplné početní stavy a nedostatek výzbroje měly následující dobrovolnické útvary:

divize Szent Laszlo ( Jejím základem byl výsadkový pluk. Na konci války byla v Rakousku zajata britskou armádou a dočasně několik týdnů internována. Údajně se s ní počítalo pro zásah proti titovým partyzánům, jejichž velitelství nerespektovalo dohody o okupačních zónách a chystalo se obsadit celou severní Itálii. )

1. husarská divize

24. pěší divize

2. tanková divize ( její hodnota byla vzhledem k pozdní fázi války nadprůměrná )

SS bojová skupina Ney

Další dva vyšší útvary, divize Hunyadi a Gömbös byly pouze plánovány a vznikla z nich bojová skupina DEAK. Jedna rota z útvaru Hunyadi byla zničena při obraně Berlína a velitel divize generálporučík Grassy byl vydán do Jugoslávie a popraven. V Maďarsku a v Sovětském svazu bylo odsouzeno k trestu smrti dalších 11 generálů. Týž osud potkal, s výjimkou dvou ministrů, celou Szálasiho vládu. Před lidovými soudy se zodpovídalo za svou válečnou činnost téměř 90 000 občanů. Mnozí z nich byli ještě ve vězení, když v říjnu 1956 vypuklo lidové povstání a byli propuštěni na svobodu.