Italové

Na očekávané porážce Sovětského svazu se chtěl podílet také Mussolini a do poloviny prosince 1941 byla na východní frontu odesílána celá 8. italská armáda. Za necelý rok její stav dosáhl 220 000 mužů. V prosinci 1942 obsadil italský expediční sbor spolu s maďarskými a rumunskými vojsky úsek obrany na řece Donu jižně od Stalingradu. Za jeden týden bojů ve stalingradské operaci ztratil italský sbor schopnost organizované obrany a neuspořádaně ustupoval na západ. K jeho rozložení přispělo také shazování letáků, které vyzývaly italské vojsko, aby se vzdalo. Letáky sloužily jako průvodka do zajetí, jak to doposud užívala německá armáda na východní frontě. Za 10 dnů sovětského protiútoku a letákové kampaně padlo do zajetí 48 000 italských, 7 000 rumunských a 5 000 maďarských vojáků. Na italské straně přispěla k této katastrofě také nedostatečná výzbroj a výstroj pro zimní pobyt v otevřených prostorách a nezvyk Italů na tak tvrdé zimní podmínky. Na propagační kampani se podílel funkcionář kominterny Ercoli. Než se ustálila německá obrana na řece Mius, padlo do sovětského zajetí více než 60 000 italských vojáků.

Nezdařené Mussoliniho dobrodružství na východní frontě způsobilo 3. září 1943 jeho pád a vládu převzal maršál Pietro Badoglio. S tím souviselo vypovězení spojenectví s Německem. Italští emigranti komunisté v Sovětském svazu se zabývali od léta 1943 jednáním o vzniku dobrovolnické legie ze zajatců a měli pro ni název Garibaldiho legie. Našli také v jednom zajateckém táboře generála, jenž by převzal její velení za podmínek, že vojsko bude přísahat na královský dům Savoya a bude použito jen proti německé armádě. Realizace těchto plánů se však odkládala, protože pro italskou armádu, složenou z důstojníků a vojáků monarchistů, nebylo na sovětské straně místo. Jistě musely být také další důvody, které nejsou známé.

( Německý důstojník na italském kontrolním stanovišti )

Akce maršála Badoglia byla v italských branných silách převážně považovaná za zradu. Jejich přeorientování však nebylo jednoduché, protože ani vrchní velení se neprojevilo jednoznačným rozhodnutím. Kromě toho byly italské branné síly rozmístěny téměř na celém středomořském prostoru a jejich komunikační systém byl nedokonalý. Téměř celé námořnictvo přešlo na stranu západních mocností. Většina armády se bez odporu nechala německými silami odzbrojit a byla zajata. Na začátku listopadu 1943 dosáhl stav těchto zajatců počtu 547 531 mužů, přičemž část italských útvarů nepřijala rozhodnutí maršála Badoglia, zřekla se svého krále a odmítla bojovat proti německé armádě. Většina leteckých výsadkových útvarů a všechny italské útvary na ostrovech v Egejském moři přešly přímo na německou stranu. Nejdůležitější z nich byla 10. flotila lehkých člunů, Decima Flottiglia Mas, které velel kníže Junio Valerio Borghese. Všechny jmenované útvary přešly dobrovolně pod německé velení a některé z nich dokonce vyřízly královský savojský znak ze svých praporů. K Decima Mas se připojilo na 10 000 dobrovolníků z námořnictva. Nebyla pro ně plavidla, a proto byli zařazeni jako námořní pěchota. Během dvou následujících dnů po kapitulaci maršála Badoglia přešlo na německou stranu dalších asi 180 000 Italů.

Po osvobození Mussoliniho německými výsadkáři 27. září 1943 byl vyhlášen nový italský stát, Repubblica Sociale Italiana a Mussolini se postavil znovu do čela. Itálie však do té doby ztratila svou jižní část a na severu, jižně od Alp, rozdělila německá správa italské území na dvě zóny s německou správou. Italská armáda se podle plánů maršála Grazianiho měla stát nepolitickou a měla být složena převážně z dobrovolníků. Reorganizace navrhovala formu milicí pod názvem Guardia Nazionale Repubblicana. Z italských vojáků v německém zajetí bylo vybráno 12 000 dobrovolníků a z nich měly vzniknout v německých výcvikových táborech 4 rámcové divize. V září 1943 předložil Mussolini požadavek na SS – Hauptamt, aby na území říše byly postaveny dvě italské dobrovolnické divize SS. Do konce listopadu bylo ve výcvikovém táboře Münsingen sestaveno 18 praporů. Byly přesunuty do severní Itálie, kde vykonávaly bezpečnostní službu a byly nasazeny do bojů s italskými partyzány. Od února 1944 byly sloučeny do útvaru s názvem 1. Italienische Freiwilligen Sturmbrigade Milizia Armata.

( Příslušníci italské 29. divize SS )

Malá válka proti italskému odboji se přirozeně vyvinula v občanskou válku, v níž žádná strana nedodržovala žádná pravidla. Velitelství odbojových organizací v Piemontu vydalo na podzim 1944 rozkaz, podle něhož všichni zajatí příslušníci německých a italských útvarů SS, námořníků z Decima Mas a dobrovolníků brigád Černých košilí, mají být bezohledně zastřeleni. Italská brigáda byla reorganizována v březnu 1945 na 29. Waffen – Grenadier Division der SS ( 1. italskou ). Kromě toho sloužilo asi 2 000 italských dobrovolníků v německé   17. divizi pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen, nasazené v závěrečných bojích v Maďarsku. Další dobrovolníci se zúčastnili bojů na předmostí Nettuno a na obraně Říma. Menší počet italských pilotů byl zařazen také do Luftwaffe. Nejznámější italský stíhač major Adriano Visconti byl 29. dubna 1945 zavražděn partyzány

Názvy a stavy branných sil Italské sociální republiky v letech 1943 – 1945:

pěší divize Monterosa, San Marco, Littorio, Italia – 60 000 mužů

pobřežní prapory a ženijní vojsko – 78 000 mužů

samostatné a územní útvary – 15 000 mužů

divize Decima ( námořnictvo ) – 5 000 mužů

posádky lodí – 20 000 mužů

výsadkové oddíly Nembo a Folgore – 4 000 mužů

letecké útvary a pozemní personál – 25 000 mužů

protiletadlová obrana – 45 000 mužů

Guardia nazionale republicana ( od ledna 1945 zařazena do armády ) – 150 000 mužů

Brigatte Nere ( celkem 39 útvarů Černých brigád ) – 30 000 mužů

Waffen – SS – 15 000 mužů

Obrana pobřeží Baltiku – 20 000 mužů

další menší útvary – 90 000 mužů

Celkové číslo obětí politické nenávisti, jež se na konci války změnila v nekontrolované vraždění, není známo. Odhaduje se na 300 000 a výše.