Francouzi

Francie byla od 3. září 1939 ve válečném stavu s Německem. Skutečný německý útok směrem na západ byl zahájen až 10. května 1940. Doba zdánlivé nečinnosti mezi těmito dvěma daty byla ve Francii nazývána Podivná válka. Německý útok Francii hluboce pokořil a bez větších překážek se zastavil až na pobřeží průlivu La Manche. Dne 15. června francouzská vláda přesídlila do města Bordeaux. Dne 17. června prezident Lebrun povolal maršála Pétaina, aby sestavil novou vládu. Francie kapitulovala 22. června 1940. Podle ní byly okupovány německou armádou 3/5 francouzského území a na zbytek se uchýlila nová vláda. Sídlo měla ve městě Vichy a podle toho byla nazývána vichistická Francie. V zájmu zachování klidu v zemi byl vyhlášen zákaz politických stran. Ve skutečnosti nebylo mezi oběma částmi Francie rozdílu. Mezi politickými stranami Francie nebyla nacistická strana, i když toto označení měly dvě strany ve svém názvu.

Parti National – Socialiste Francaise, byla stranou křesťanskou a Croisade Francaise du National – Socialisme, měla malý počet členů a to pouze v Paříži. Na okupovaném území však byly činné dvě velké strany a další menší skupiny, které je možné označit jako militantní a proněmecké. Parti Populaire Francais ( P.P.F. ), založil roku 1934 Jacques Doriot, kdysi komunista. Strana se volně hlásila k francouzskému fašismu a měla své úderné oddíly, přejmenované v roce 1943 na Les Gardes Francaises. Na stejnokrojích a praporech měly keltský kříž. Jejich stejnokrojem byla modrá košile s černou kravatou. Původně nebyla ozbrojená. Teprve po spojenecké invazi jí byly přiděleny zbraně a účastnila se akcí proti francouzskému hnutí odporu. Rassemblement National Populaire ( R.N.P. ) založil v roce 1941 Marcel Déat.

( Légion des Volontaires Francais v zimě 1941 na východní frontě )

V minulosti měl úspěšnou vojenskou kariéru a jako politik byl v roce 1936 ministrem pro letectvo. Původně se hlásil k socialismu, od roku 1933 se začal přiklánět k fašismu. Založil uniformovanou milici Légion Nationale Populaire s vojenskou organizací. Počet členů se udával až do 500 000. Parti Francaise, založená v září 1933, byla ojedinělá v tom, že se otevřeně hlásila k fašismu. Vedl jí hrdina z 1. světové války Marcel Bucard. Zavedl do francouzského politického života okázalé ceremonie a úctu k padlým ve válce. Svými vnějšími projevy se podobala italským fašistům a měla vlastní úderné oddíly, které dostaly v roce 1943 název Légion Francaise. V jejich stejnokroji převládala modrá barva. Stranickým symbolem byla dvoustranná sekyra, která byla v jiné úpravě symbolem vichistické Francie. Jejími členy bylo kolem 10 000 lidí. Vláda ve Vichy uznávala její organizaci Jeuness Franciste za jedinou organizaci mládeže.

Ligue Francaise anti – brittanique, anti – sémitique et antibolschevique. Její program jasně vyplývá z názvu a jejím cílem byla evropská revoluce pomocí francouzsko – německé spolupráce. Měla uniformované úderné oddíly, které byly téměř kopií německých SA a to svým programem, stejnokrojem a zvláštní mládežnickou organizací. Tvrdí se, že spolupracovala s německou bezpečnostní službou v Paříži a že její členové se stali oběťmi útoků francouzského hnutí odporu. Počet členů dosáhl v roce 1942 svého vrcholu, asi 8 000 a po tomto roce začala ztrácet vliv a členství se zmenšovalo. Mouvement Social Révolutionaire ( M.S.R. ) mělo poměrně krátké trvání a bylo odnoží Déatovy organizace R.N.P. Mnohem početnější a významnější byly mládežnické organizace.

( Známý propagační snímek francouzských dobrovolníků )

Les Compagnos de France založil v červenci 1940 bývalý skaut Henri Dhavernas a byla určena pro činnost na neokupované části Francie. V následujícím roce měla již 350 organizací a počet členů dosáhl 18 000. Protože mnoho mužů bylo v německém zajetí, měli její členové být činní ve všech odvětvích, kde byl nedostatek pracovních sil. V roce 1943 dosáhl počet jejích členů 50 000, ale v dalším prudce poklesl. Z německé strany neměla organizace důvěru a v lednu 1944 byla úředně rozpuštěna. J.E.N. byla otevřeně proněmecká a v místech, kde byla činná pod dohledem SD byla dokonce ozbrojená a byla nasazena proti hnutí odporu. V ozbrojených akcích utrpěla značné ztráty. Les Jeunes du Maréchal měla otevřeně fašistický charakter a byla proněmecká. Byla činná na okupovaném území. Mouvement Jeunesse vznikla z iniciativy péče o mládež při vládě ve Vichy a tím se omezila na neokupovanou Francii.

Jeuness de France et d´Outre Mer. Z titulu vyplývá činnost v neokupované Francii a v zámoří. V říjnu 1941 měla 30 000 členů. Les Chantiers de la Jeunesse Francaise ( C.J.F. ) pracovní služba francouzské mládeže. Byla organizací vlády ve Vichy. Muž po dosažení 20 let měl povinnost být členem, služba původně trvala 8 měsíců, ale později byla zákonem prodloužena na dva roky. Její členové žili v létě ve stanových táborech, pracovali v lesích, v zemědělství nebo byli zařazeni do zvláštních pomocných útvarů v horách a u námořnictva. Podporovala program maršála Petaina Národní revoluce a zároveň se dá označit jako protiněmecká. V době příprav německé obrany proti očekávané invazi Spojenců, byla obsazena další část Francie německým vojskem a jeho spojenců. To mělo vliv na postupný rozpad C.J.F. a 9. června 1944 byla rozpuštěna.

( Vojenská přísaha francouzských dobrovolníků 33. divize SS Charlemagne )

Vláda ve Vichy vydala zákon zakazující Francouzům vstup do cizích armád. Mezi ně patřili hlavně dobrovolníci, které v koloniích organizoval generál De Gaulle. Jako protiváha na domácí půdě byl podporován vznik Légion des Volontaires Francais ( L.V.F. ). Po stránce právní šlo o soukromou armádu, kterou podporoval maršál Pétain a ten tento zvláštní stav dovršil tím, že nechal novelizovat francouzský branný zákon dodatkem, že Francouzi mohou vstoupit do německé armády. Německá okupační správa omezila tento legion na 15 000 mužů. Přihlásilo se však pouze 13 400 dobrovolníků. Odmítnuto ze zdravotních důvodů bylo 4 600 a dalších 3 000 pro nevyhovující trestní rejstřík. Většina ze zbývajících 5 800 byla již předtím v některých kolaborantských milicích, hlavně u Doriota. Stav legionu se nezvyšoval. Od září 1941 byl reorganizován do tří pěších praporů a postupně přemístěn do výcvikového tábora Debica v Polsku. V říjnu výcvik skončil, prapory byly zařazeny do německé 7. pěší divize a účastnily se obranných bojů v zimní ofenzívě Rudé armády. Druhý prapor byl úplně zničen a zbývající dva měly těžké ztráty, způsobené hlavně tvrdou a pro Francouze nezvyklou zimou. V červenci 1942 vláda ve Vichy uznala zatím neoficinální vyznamenání a útvarům předala nové prapory.

Jednotliví Francouzi byli přijati přímo do německých útvarů SS. Jejich počet se odhaduje asi na 300 a nacházeli se hlavně v tankových divizích Wiking a Totenkopf. Od července 1943 bylo úředně povoleno přijímat francouzské dobrovolníky do všech útvarů SS. Nábor a přijetí připravoval ministr informací Paul Marion. Dobrovolníci byli původně připravováni pro službu v organizovaném pěším pluku, ale později se název změnil na Francouzskou dobrovolnickou údernou brigádu SS. V srpnu 1943 měla stav 1 680 mužů a byla odeslána na frontu do Haliče. V bojích utrpěla ztráty asi 150 mrtvých a 670 zraněných. Zbytek brigády se stal základem pro další útvar, pro 33. Waffen grenadier Division der SS Charlemagne.

( Polní maršál Kluge v listopadu 1941 u Légion des Volontaires Francais )

Její základ byl položen v L.V.F. v zimních měsících 1944 – 1945. V době reorganizace všech zbylých francouzských dobrovolnických útvarů, byla již velká část území Francie osvobozena. Zbytky kolaborantských organizací byly soustřeďovány v údolí řeky Rhony ve východní Francii, která byla zatím vzdálená válečných událostí. V této části Francie vznikla 33. divize SS. Měla dva pluky. Většinu 57. pěšího pluku SS tvořili bývalí příslušníci L.V.F., v 58. pěším pluku byli zařazeni příslušníci Sturmbrigády a další menší útvary. Divizní části byly omezené v počtech a výzbroji. Velitelem byl jmenován Edgar Puaud v hodnosti generála SS. Výzbroj se doslova posbírala po evropských zbrojních skladech a těžké zbraně byly zastaralé. V únoru 1945 byla divize nasazena jako část armádní skupiny Visla v Pomořanech. Útok Rudé armády u města Hammerstein ji rozdělil na tři části. Severní byla evakuována po moři do Dánska a skončila válku severně od Berlína. Druhá skupina byla zničena sovětským dělostřelectvem při pokusu o ústup. Třetí pokračovala v ústupových bojích na západ. 17. března 1945 byla zničena a její zbytky padly do sovětského zajetí. Velitel divize byl nezvěstný.

Po této zkáze od 27. března velel zbytku divize SS Brigadeführer Krukenberg. Z divize se stal pěší pluk Charlemagne s počtem 700 mužů a byl mu přidělen divizní ženijní prapor s dalšími 400 muži. Krugeberg věděl, že v pluku je řada osob, které se nepřihlásily dobrovolně a proto je propustil z útvaru a s nimi další, kteří nechtěli dál bojovat. Přihlásil se jeden důstojník a 300 vojáků, kteří byli beze zbraně převeleni do nebojových útvarů. Zbytek pluku se svým velitelem byl odeslán do Berlína a na kraji města byli zařazeni do několika obranných skupin a část z nich do 11. dobrovolnické divize SS Nordland. Za několik dnů v obranných bojích se jejich stav snížil na méně než 200 mužů. Účast francouzských občanů ve válce na německé straně je spojena s politickými změnami v pohraniční části obou sousedních zemí, Francie a Německa a dalšími okolnostmi. Sporné území Alsasko – Lotrinsko změnilo třikrát od roku 1870 své připojení k jednomu z nich. Po posledním připojení k Německu byly v srpnu 1942 povolány k výkonu vojenské a pracovní služby jejich odvodní ročníky a mezi nimi byli přirozeně i Francouzi. Jejich celkový počet se udává na 13 000 mužů. Odvedenci z léta 1944 byli přiděleni ke 2. tankové divizi SS Das Reich.

( Generál Leclerc hovoří s francouzskými zajatci z 33. divize SS Charlemagne )

Počet mnoha polovojenských a vojenských útvarů dobrovolníků na okupovaném území německou armádou a kontrolovaném vládou ve Vichy vyvolává dojem, že poražená Francie se stala mnohem aktivnější než republika před zahájením 2. světové války a během německého útoku. Na větším a obsazeném území s německou správou vznikl nový vnitřní bezpečnostní systém, nová policie a milice, jež měla nahradit francouzské muže v zajateckých táborech. Opakem apatie během německého útoku byla vlna aktivistů hlásících se k francouzské vojenské tradici a do dobrovolnických sborů. Znamená to, že cosi se ve francouzské společnosti změnilo. K těmto změnám je nutné přičíst také hnutí odporu, Maquis. Vysvětlení přichází s německou porážkou a se stavem v prvních poválečných letech. Zatímco poslední Francouzi bojovali na německé straně v Berlíně a v severní Itálii, probíhaly po celé Francii v širokém rozsahu protifašistické čistky, které začaly vlastně již v březnu 1944. Vedlo je hnutí odporu, Résistance, které si dělalo nárok na stanovení práva všeobecně a rovněž práva na násilí.

S osvobozováním francouzského území se současně šířila vlna teroru, jemuž padlo za oběť podle nejnižšího odhadu 10 000 osob. Počet zadržených a postavených před soud bylo na 80 000. Soudy vynesly 6 763 rozsudků smrti, z nichž bylo provedeno 767. Trestu smrti se vyhnulo 3 910 osob, které se skrývaly po dobu první vlny zvůle. Samosoudům se nevyhnuli ani Francouzi nacházející se po konci války na německém území. Možnost uniknout poválečnému soudu se nabízela vstupem do cizinecké legie. Zásluhou generála De Gaulla bylo rychlé a úspěšné zavedení pořádku. V roce 1956 bylo ve vězení pouze 62 kolaborantů. Po dvou letech jejich počet klesl na 19 osob.