Estonci

Statistický úřad v Revalu, zveřejnil bilanci ztrát estonského obyvatelstva za dobu sovětské okupace v letech 1940 – 1941 až v únoru 1944 jmenným seznamem osob, v němž se nacházelo 59 317 odvlečených nebo zavražděných. Kromě toho se neznámý počet osob vyhnul postižení útěkem do lesů nebo přes moře na území Finska. O uprchlé osoby se přirozeně zajímal německý Abwehr ( zpravodajská služba ) a na finském území bylo shromážděno ve výcvikovém táboře na poloostrově Sökö asi 80 Estonců. Byli to vlastně první estonští dobrovolníci v německo – sovětském konfliktu. Z nich byla organizována skupina známá pod jménem Erna pro zpravodajské a sabotážní akce a jako letecký výsadek byla činná od července 1941. Přímo s postupující německou armádou byla ve spojení od srpna téhož roku.

V době jednoleté sovětské okupace byly na estonském území činné dva dobrovolnické útvary, rota Talpak a prapor Hirlevaan, pojmenované podle svých velitelů. Obyvatelstvo považovalo německý postup za své osvobození a německá armáda na estonském území byla nadšené vítána. Brzy však došlo k vystřízlivění. Estonsko se stalo 5. prosince 1941 poslední a VII. částí říšského komisariátu Ostland. Samostatnosti se Estonsko pod říšskou správou nedočkalo, ačkoliv jeho účast na německé straně byla jednoznačná a poměrně velkým počtem dobrovolníků převyšovala ostatní německé spojence. Vysvětlením tohoto stavu je počet obětí sovětského teroru za jeden rok okupace, jenž dosáhl téměř 60 000 a zeměpisná poloha Estonska. Jeho východní hranice s pobřežním městem Narvou je vzdálena od Leningradu vzdušnou čarou asi 100 kilometrů. Další baltské přístavy Reval a Riga, byly tradičně v imperiální minulosti Ruska používány jako námořní základny. Sovětská baltská flotila se sice nevyznamenala ve válečných akcích, ale byla to prestižní záležitost tyto základny vlastnit. Stejné motivy musely být také na německé straně.

( Estonští vojáci Waffen – SS při výcviku s Panzerschreckem )

Frontová linie se ustálila na jižních předměstích Leningradu, jižně od Kolpina a dále na severovýchod od Schlüselburgu na Ladožském jezeře. Město bylo obležené a spojení s ostatním územím Sovětského svazu vedlo přes Ladožské jezero. Na tomto úseku se fronta udržela déle než na ostatních úsecích, protože dobytí Leningradu bylo pro německou válečnou politiku prestižní záležitostí. Leninovo město se však hrdinně bránilo a nebylo nepřítelem obsazeno. Tato situace kladla na země přímo sousedící s tak exponovaným úsekem fronty velké nároky a obě válčící strany měly velký počet obětí. Z toho vyplývala také důležitost Estonska. Pokud šlo o východní dobrovolnické útvary, neměly překročit rámec praporů. V těchto rozhodováních hrál zvláštní úlohu Martin Bormann. Byl jako šéf Hitlerovy kanceláře takovým jednáním vždy přítomen a svým vstupem do rozhodování vždy Hitlera ovlivnil k minimálním ústupkům nebo k přímému zamítnutí. Jeho činnost na říšském kancléřství vyvolávala údiv a také podezření, která však kromě osob SS nemohl nikdo jiný vyslovit.

Dobrovolnické útvary začaly vznikat na území Estonska již od srpna 1941, kdy Estonsko bylo ještě v operačním pásmu. Prvním byl 181. estonský bezpečnostní oddíl a brzy po něm následovaly 182. – 186. Služba byla stanovena na 12 měsíců a dobrovolník po skončení lhůty mohl útvar opustit. Spolu se ztrátami a odchodem se počty stále měnily, ale hlavně snižovaly. Z původních šesti oddílů pak vznikly tři východní prapory ( Ost Btl. ) s čísly 658., 659. a 660. V dalším stádiu války pak byly spolu s dalšími reorganizovány do počtu 11 policejních a 1 ženijního praporu. V únoru 1944 pak vzniklo 6 pohraničních pluků. Zakladatelem estonského letectva byl Gerhard Buschmann. Letecká škola Fliegergruppe Ostland cvičila letce pro estonské a lotyšské letecké útvary u města Liepaja. Výcvik probíhal od jara 1942 v útvaru Sonderstaffel Buschmann. Na letounech Heinkel He 50 a Arado Ar 66 vykonávali estonští letci pozorovací službu, zaměřenou hlavně proti sovětským ponorkám. Později se útvar rozšířil na noční bombardovací  ( 11. Nachtschlachtgruppe ).

( Výsostné označení estonského letectva )

Estonské útvary pozemního vojska byly označené štítkem nošeným na pravém rukávě se třemi šikmými pruhy v barvě modré, černé a bílé. Policejní a pohraniční útvary měly barevný štítek překrytý třemi lvy nad sebou. Útvary letectva měly barevné pruhy vodorovné a na jeho horním okraji nápis Estland. Generální komisař Karl – Sigismund Litzmann vydal 28. srpna 1942, k prvnímu výročí osvobození hlavního města Tallinu, výzvu ke vstupu dobrovolníků do Estonské legie. Jinými slovy, šlo o založení prvního estonského útvaru Waffen – SS. Výzva měla ohlas a počet přihlášených odpovídal přímo založení pluku. Byl to projev mladých Estonců bojovat za zájmy svého národa, ale názor estonských politiků, bývalých důstojníků armády a všeobecný názor estonského občana odporoval takovému způsobu využití vlastní armády. V úřadu generálního komisaře Litzmanna leželo od srpna 1940 nevyřízené ultimátum bývalého předsedy Jüri Utlose o ustanovení estonské vlády a estonské pravidelné armády. Ve stejném smyslu působil na admirála Canarise, šéfa Abwehru, plukovník Ludvig Jakobsen, bývalý vojenský atašé v Berlíně, jenž navrhoval vytvoření národní estonské divize. Nakonec se otevřeně vyjádřili i estonští důstojníci s požadavkem na OKW ze dne 20. dubna 1943:

1. Nechceme legii SS a žádáme o vytvoření estonské armády.

2. Její organizování a výcvik musí probíhat na estonském území.

3. Estonské útvary mohou být použity pouze v blízkém sousedství Estonska.

4. Velitelé dvou estonských divizí mohou být pouze estonští důstojníci.

Kromě těchto radikálních požadavků se většina politicky myslících Estonců přikláněla k unii nebo federaci s Finskem. Tři baltské státy spolu s Finskem měly se sovětským sousedem podobné zkušenosti. Krátká sovětsko – finská Zimní válka skončila 12. března 1940 a okupace baltských států Sovětským svazem proběhla od 1. do 8. srpna. Z těchto prožitých zkušeností přešly po jednom roce všechny čtyři státy do nového válečného konfliktu, v němž se německé vedení války chovalo iracionálně. Reichsführer – SS Heinrich Himmler si v této napjaté situaci vybral za první úkol rozmnožit své divize SS. Teprve v září 1943 byl vyhlášen záměr poskytnout Estonsku rozsáhlou autonomii. Její projekt se dlouho zdržel v rukou Alfreda Rosenberga, pak byl odmítnut Hitlerem a v pozadí tohoto rozhodnutí stál znovu Martin Bormann. Nakonec se uskutečnil projekt ze srpna 1942. Místo pluku, byl zformován pouze jeden prapor estonské legie a ten byl 16 měsíců podřízen 5. tankové divizi SS Wiking. Z přihlášených dobrovolníků vznikla 3. estonská dobrovolnická brigáda SS a byla nasazena k obraně úseku u Leningradu.

( Optimisticky naladění Estonci, příslušníci 20. divize SS )

Postupný návrat Rudé armády k ofenzivním akcím nemohl zůstat bez vlivu na rozšiřování dobrovolnických útvarů. V lednu 1944 byla na evropském neutrálním tisku komentována nová probouzející se vlna obranyschopnosti v Estonsku. Postup Rudé armády dosáhl estonských hranic a 1. února 1944 vyhlásila estonská správa generální mobilizaci, v níž bylo povoláno do zbraně 38 000 mužů. Většina z nich byla soustředěna v 6 nových plucích hraniční ochrany a do jednoho záložního pluku. Kupodivu německé velení týlu nové situaci věnovalo málo pozornosti, nedostávalo se výstroje ani výzbroje a útočné akce tyto pluky nebyly schopné. Postupně z nich byly zformovány smíšená 207. německo – estonská bezpečnostní divize a 300. divize pro zvláštní účely. V době od srpna do září 1944 zanikly obě tyto divize v obranných bojích. V té době měla 20. granátnická divize SS ( 1. estonská ) stav 13 500 mužů. Další posily získala z estonských dobrovolníků, kteří před vyhlášenou pracovní povinností pro německý průmysl uprchli do Finska. Jen v únoru 1944 se jich vrátilo 2 300 a z nich byl postaven 200. pěší pluk. Dalších 400 Estonců sloužilo ve finském námořnictvu. Tito uprchlíci byli ochotni bojovat proti komunismu v estonsko – finském spojenectví, ale odmítali vstoupit do útvarů pod německým velením. Poté co OKW vyhlásilo v srpnu 1944 pro tyto uprchlíky amnestii, vrátilo se jich do Estonska více než 2 000. Okamžitě nastoupili službu v estonském 46. pluku SS proti sovětské ofenzívě, kterou již nebylo možné zastavit. Obranných bojů se s nimi zúčastnila již zmíněná letecká skupina poručíka Buschmanna.

Těchto bojů se v srpnu účastnila rovněž 20. divize SS ( 1. estonská ) v prostoru Tartu. Všechny estonské útvary měly v bojích těžké ztráty. Po ústupu německé armády a jejich spojenců z Estonska, zůstalo na jeho území více než 4 000 ozbrojených Estonců. Ti dále vedli proti postupující Rudé armádě partyzánskou válku, která pokračovala ještě po květnu 1945. Estonská 20. divize SS byla po těžkých ztrátách v ústupovém boji vyčleněna z frontové služby a přemístěna do výcvikového prostoru Neuhammer ve Slezsku. V lednu 1945 byla divize znovu nasazena na frontě a v březnu se probojovala z obklíčení u Oppelnu. V bojích padl i velitel divize generál Augsberger a velení tak převzal podplukovník Alfons Rebane. V ústupových bojích a po velkých ztrátách byla divize v prvních květnových dnech roku 1945 přesunuta do údolí Labe. Měla zaujmout obranu v prostoru Litoměřic, na předpokládaném příčném postavení pro poslední obranu v prohrané válce. Pádem do zajetí Rudé armády končí historie estonských dobrovolníků, jedna z nejpozoruhodnějších na evropském kontinentu, ve které se za pouhou vidinu samostatnosti v milionovém národě postavil každý šestnáctý příslušník.