Bulhaři

Bulharské království si zvolilo v době německo – sovětského konfliktu politiku svého cara Borise III. a jeho vlády nevýrazný status. K tomu přispěla také jeho zeměpisná poloha. Bulharsko stálo tentokrát mimo směry, na nichž od roku 1939 probíhala 2. světová válka. V obou světových válkách bylo Bulharsko německým spojencem. To mu umožnilo znovu obsadit okrajová území, která ztratilo podle mírové smlouvy v Neuilly v roce 1919. Jeho zahraniční obchod s Německem představoval 40 % a v roce 1938 se zdvojnásobil. Toto byl stav těsně před začátkem 2. světové války. Bulharská armáda nebyla stavěna pro agresivní válku. Měla malý počet moderních zbraní, tanků a letadel, které pocházely převážně z Německa. Vliv Itálie byl v Bulharsku zanedbatelný a německá zahraniční politika zasahovala jen hospodářsky a omezila se na kulturní styky. V zemi byla malá německá posádka chránící německé objekty, protože od začátku války se Sovětským svazem se v zemi objevovaly diverzní útvary ze Sovětského svazu a počet jejich akcí vzrůstal.

Německá zpravodajská služba využívala území Bulharska a jeho neúčast ve válce se Sovětským svazem ke svým účelům. Její úřadovny byly umístěny ve všech přístavech a centrála nacházející se v hlavním městě operovala pod názvem Luftmeldekopf Sofia. Připisovala se jí větší důležitost, než ve skutečnosti měla, protože byla infiltrována sovětskými agenty, kteří měli původ v ruské bílé emigraci. Admirál Canaris o tomto stavu věděl, ale vědomě nezasahoval. Vůči Sovětskému svazu se car Boris postavil do pozice vyčkávání, a pokud dostal příležitost, zdůrazňoval tradiční rusko – bulharské přátelství a úlohu Ruska v bulharských osvobozeneckých bojích. Část bulharských politiků navrhla poslat na východní frontu aspoň symbolický útvar dobrovolníků, ale i to car odmítl. Přesto existovaly v Bulharsku skupiny, které se chtěly na německé válce podílet. Bulharští legionáři, jimž velel generál Christo Lukov, byli organizací mládežnickou a studentskou. Lukov byl do roku 1938 ministrem obrany a jeho hnutí propagovalo přistoupení k paktu Osy. V únoru 1943 byl zavražděn komunistickým atentátníkem.

( Bulharský car Boris III. )

Národněsocialistické hnutí Alexandra Cankova bylo masovou organizací. Cankov však odsuzoval antisemitismus a účast dobrovolníků na německé válce. Ratnici byli soustředěni profesorem Assenem Kantardzievem. Byli nekompromisní antisemité a antikomunisté. Jejich organizovaný počet nepřesahoval 500 mužů. V srpnu 1943 náhle zemřel car Boris a nastoupila vláda tří nerozhodných regentů. Situace v zemi se již předtím radikalizovala a byly činěny pokusy nastolit nový směr zahraniční politiky. Profesor Kantradziev se pokoušel v červenci 1944 přimět radikálního protikomunistu a velitele 5. armádního sboru v Makedonii generála Koca Stojanova k pochodu na hlavní město a nastolit vojenskou vládu. Němečtí zástupci v Sofii byli o přípravách informováni, změnu politiky by uvítali a prakticky by to znamenalo odeslání několika bulharských divizí na východní frontu. Generál Stojanov byl však na začátku září ze své funkce odvolán a 7. září přerušilo Bulharsko své styky se Třetí říší poté, co bylo obsazeno Rudou armádou.

Účastníci pokusu o puč buď prchali ze země sami, nebo jim v tom pomáhala německá zpravodajská služba. Dále se pak shromažďovali ve Vídni. Vytvořili tam exilovou bulharskou vládu v čele s profesorem Cankovem a sídlili v hotelu Imperial. Připojil se k nim také vůdce Makedonské revoluční organizace Ivan Michailov, jenž byl německou stranou vybrán jako představitel nezávislé Makedonie. Z celkového obrazu vyplývá, že všichni prchali před komunistickým převzetím moci, které bylo podporováno a provedeno po okupaci země Rudou armádou. Okamžitě po převzetí moci a za přítomnosti sovětských bezpečnostních složek začala likvidace protikomunistických politických a vojenských osob popravami bez soudního přelíčení. Do března 1945 bylo lidovými soudy odsouzeno 10 897 osob, z toho k trestu smrti 2 138. Byli mezi nimi všichni představitelé a političtí vůdci bývalého režimu. Konečná čísla potrestaných se odhadují na 50 000 – 100 000.

( Snímek zachycující bulharské vojáky s lehkým protiletadlovým kanonem v roce 1944 )

Uprchlí političtí vůdci a generálové soustředění ve Vídni věřili, že bude možné organizovat národní osvobozeneckou armádu mimo území Bulharska. Dobrovolníci byli soustřeďováni ve výcvikovém táboře Döllersheim a měl vzniknout bulharský 1. Waffen Grenadier Regiment der SS. Do konce listopadu 1944 se shromáždilo méně než 600 dobrovolníků, plánovaného počtu pěší divize nebylo dosaženo a také nebyl nasazen na frontě. O jejich osudu se dá říci jediné pozitivní, že západní Spojenci nikoho z nich po válce nevydali na sovětskou stranu. Jediným aktivním dobrovolnickým útvarem bulharské armády byl Bulharský letecký pluk. Používal letadla Ju – 87 a byl nasazen proti jugoslávským partyzánům. Ve druhé polovině roku 1944 se uvádí partyzánská brigáda Čavdar s velitelem D. Džurovem.