Bělorusové

Bělorusko je coby státní území méně známým pojmem s omezenými přírodními zdroji. Expanzivní snahy jeho sousedů brzdily ustálení vnitřních poměrů a zpomalily jeho zařazení na úrovni okolních států. Bělorusko bylo vyhlášeno jako svobodná republika ( BNR ) 25. března 1918. Po ústupu německé armády a s koncem 1. světové války v Evropě se stalo bojištěm komunistického nástupu na západ. Polským vítězstvím v roce 1920 připadla západní katolická část Polsku a východní pravoslavná sovětskému Rusku. Smlouva v Rize v roce 1921 toto rozdělení potvrdila. V době 2. světové války se běloruské území pod německou okupací nazývalo Weisseruthenien a bylo součástí vyššího administrativního celku pod názvem Ostland. V důsledku dlouhého obléhání Leningradu německou armádou, bylo jeho území rozděleno na týlové zóny vyšších armádních útvarů a jakákoliv civilní správa byla potlačena.

Administrativním střediskem Běloruska bylo zatím stanoveno město Minsk, kde sídlil německý generální komisař Wilhelm Kube. Na rozdíl od ostatních stranických fanatiků vedl Kube na svém území umírněnou politiku, dokonce i v rasové otázce. Protestoval proti pronásledování Židů, podporoval běloruský nacionalismus a zavedl na svém území místní samosprávu. Na jeho území se také vrátili běloruští emigranti, které přijal do státní správy, což se neopakovalo na jiných okupovaných územích. Do čela svépomocné běloruské organizace BNS byl postaven emigrant dr. Ivan Jarmačenko, v občanské válce příslušník vojska generála Wrangela. Běloruskem procházel hlavní nápor německých vojsk směrem na Moskvu a Leningrad a jejich záměrem bylo obsazení co největšího území a jmenovaných dvou měst.

( Bělorusové při slavnostní přísaze )

Tomu přirozeně odpovídala rozhodná a bezohledná obrana sovětských vojsk. Ani jedna strana nenašla čas na konsolidaci svého týlového území a zbylé civilní obyvatelstvo žilo v bídných životních podmínkách. Ty se trvale zhoršovaly přítomností marodérů, jejichž zájmem bylo udržet svou holou existenci a nezúčastnit se války na žádné z obou stran. Také oni byli dobrovolníci zvláštního druhu. Kromě toho část z nich se podřídila autoritě partyzánských velitelů, většinou shazovaných do těchto prostorů Rudou armádou. To vše vyvolalo nutnost organizovat domobranu a v červnu 1942 vzniklo prvních 6 protipartyzánských dobrovolnických praporů s názvem Běloruský ochranný sbor, BKA. Kromě toho velitelství týlu s podporou SS postavilo 10 běloruských ochranných praporů. Boje na běloruském území v týlu německé fronty byly tak tvrdé, že v nich padli velitelé dobrovolníků Ianovský a Akinšyc a 22. října 1943 dokonce německý gauleiter Kube ( ten byl zabit nastraženou výbušninou, kterou pod jeho postel umístila partyzánka ). Ivan Jermačenko se stal obětí intrik, velitelství SS ho vypovědělo ze země, později našel útočiště až v Praze.

Kromě odesílání běloruského obyvatelstva na práci do říše byli podle instrukcí SS povoláni do polovojenské služby Bělorusové, Ukrajinci a příslušníci baltských států ve věku 15 – 20 let. Do října 1944 bylo zmobilizováno téměř 3 000 mladistvých do SS a do pomocných služeb letectva, námořnictva a do Todtovy organizace. Na konci roku 1943 vznikla v hlavním městě Minsku Běloruská ústřední rada pod vedením emigranta Radislawa Ostrowského. V nejistých podmínkách války a z nedostatku tradic života v samostatném státě, si však jen s obtížemi prosazovala svou autoritu. V březnu roku 1944 Bělorusko oslavovalo svůj vznik o půl roku dříve než ostatní národní hnutí pod německou ochranou na území Ruska. Vládla však stejná nejistota, protože víra v úspěch německých zbraní byla již otřesena. Na Ostrowského výzvu se údajně přihlásilo 30 000 dobrovolníků do vojenské služby. To by odpovídalo asi 60 praporům.

( Běloruští dobrovolníci nastoupení před svým velícím důstojníkem )

Ve skutečnosti jich vzniklo pouze 6 a nesly označení jako ženijní prapory. Bělorusko bylo 1. dubna 1944 vyčleněno z říšského komisariátu Ostland a podřízeno ministerstvu pro obsazená východní území. Tím bylo Bělorusko zařazeno mezi státy samostatné nebo se zvláštním statusem. Ministr obsazených území na východě Alfred Rosenberg však neměl v říšské správě žádnou autoritu a od podzimu roku 1944 de facto neměl již pod svou správou žádné území. S přiblížením fronty z východu v létě 1944 vydal velitel bezpečnostních sil Běloruska rozkaz pro sjednocení menších útvarů do bezpečnostní brigády. Jejím velitelem se stal plukovník bezpečnostní policie Hans Siegling. 1. srpna 1944 byla brigáda převedena do Waffen – SS a přejmenována na 30. Waffen – grenadier Division der SS ( russische Nr. 2 ). Místo očekávaného nasazení na východní frontě byla převelena do Francie, kde bojovala v prostoru Belfort a Mülhausen s francouzskými maquis a později proti pravidelné francouzské armádě. Svou výzbrojí a počtem jim byla slabým protivníkem.

Do prosince roku 1944 se její stav snížil na brigádu. Z frontového nasazení byla stažena a převedena do výcvikového tábora Münsingen, kde se stala základem pro 600. ruskou pěší divizi, brzy přejmenovanou na 1. pěší divizi ROA, Ruské osvobozenecké armády generála A. A. Vlasova. Tím byl položen základ pro největší dobrovolnický útvar z východu.