Belgičané

Belgie je od roku 1830 společným státem dvou národů. Na současných mapách již etnická hranice není označena. Německá okupační správa po porážce Francie a okupace celé Belgie však tento rozdíl uplatňovala a jednala s každým národem zvlášť. Flandry mají obyvatelstvo ze skupiny germánských národů a Vallonie má obyvatelstvo původně keltsko – románského a mluví francouzsky. Na počátku okupace se zdálo, že německá správa bude zvýhodňovat Flandry jako za 1. světové války. Ve Valonii se však postavila do čela politického a vojenského života osoba výjimečná, Léon Degrelle. Jeho vlivem oba národy žily vedle sebe a spojovalo je katolické náboženství.

V době mezi světovými válkami byla v zemi nejaktivnější stranou Dinaso, což bylo zkrácené jméno Dietsche Nationaal Solidaristen, vystihující její program. Kromě řadového členstva měla uniformované oddíly Dinaso Militanten Orde, rozdělené na dospělé a mládež. V roce 1934 belgická vláda tuto organizaci zakázala. Belgie byla neutrální zemí do 10. května 1940. V bleskovém útoku proti Francii obsadila německá armáda také celou Belgii. Tomuto útoku se snažily pomáhat bojůvky ze zakázané organizace Dinaso. Tehdy pro ně vznikl název pátá kolona, později běžně používaný. Za všeobecného ústupu byla část z nich zajata a 22 jejich členů bylo na francouzské půdě zastřeleno. Takovým způsobem vznikli mučedníci pro budoucí radikální organizace.

( Vůdce Valonů Leon Degrelle )

Za německé okupace se musely všechny dosud autorizované organizace spojit do jednotného uniformovaného hnutí pod zkratkou V.N.V. V roce 1942 mělo údajně 100 000 členů. Nové v těchto organizacích byly snahy o spojení s podobnou organizací v Nizozemsku. Říšské úřady však politické sbližování zakázaly. Jejich hlavní zájem se soustředil na mládežnické a pracovní organizace, v nichž hrála ústřední úlohu předvojenská výchova. Hlavním cílem byla příprava mladých mužů pro službu ve vojenských útvarech. Od října 1942 se uskutečňoval záměr Heinricha Himmlera převést mladé muže na první stupeň, do Allgemeine – SS a z nich pak vytvořit armádu SS s účastí všech rasově čistých národů v okupovaných evropských státech. Tento záměr se bez rasových a politických překážek zatím nejlépe prosadil v Belgii. Tyto předstupně se uskutečňovaly s překvapivou lehkostí a v krátkém čase. Příkladem je pluk Westland, jenž byl postaven z nizozemských a vlámských dobrovolníků během tří týdnů. Od pluku na úroveň divize pak byla již krátká cesta. Nebylo však překvapením, že některé pluky se této úrovně nedočkaly. Ztráty na východní frontě byly značné, ale mladých nadšenců v západní Evropě byl stále dostatek.

Vlámský pluk Langemarck byl stažen z fronty na jaře 1943 a ve výcvikovém prostoru u českého Benešova jižně od Prahy byl doplněn novými dobrovolníky. Ve Flandrech bylo zřízeno 23 náborových míst, ale počet nových dobrovolníků nestačil ani na stav nově formované brigády. Zájem o německou válku opadal a brigáda musela být doplněna finským praporem SS a dalšími malými skupinami. V prosinci dosáhla brigáda stanoveného počtu a byla odeslána na východní frontu, která mezitím ustoupila na Ukrajinu. V červenci 1944 byla v obraně na litevském území a zúčastnila se bitvy evropských SS u Narvy. V té době byla většina belgického území již osvobozena západními Spojenci. Vlámští dobrovolníci z ostatních útvarů a také z pomocných jednotek, Todtovy organizace, dobrovolníci z letectva a námořnictva na východní frontě, byli shromážděni do nového útvaru do 27. dobrovolnické divize SS Langemarck. Nová divize dosáhla stavu 3 000 mužů, což byla čtvrtina plánovaného počtu. Zpět na frontu do hroutící se německé obrany byla poslána v prosinci 1944 a do konce války byla úplně zničena. Po spojeneckém vylodění v červnu 1944 bylo území Belgie osvobozeno do konce září. Německá vojska dosud držela město a přístav Antverpy. V obklíčení zůstalo také 2 500 vlámských a valonských dobrovolníků. Boje se spojeneckými vosky trvaly do konce prosince. Byl to řídký příklad, kdy kolaboranti ze západní Evropy byli použiti v akci proti Spojencům na vlastní půdě. Poválečný odhad vlámských dobrovolníků, kteří sloužili v rámci branných sil Třetí říše, dosáhl asi 23 000 mužů. Rozsudek smrti za kolaboraci u obou národů Belgie byl vysloven ve 4 170 případech a vykonán byl „pouze“ u 230 osob. Belgie se v rozsudcích smrti postavila na druhé místo za Norskem.

( Valoni v zimě 1944 na východní frontě )

Upřednostňování germánských Vlámů německou správou před jejich sousedy, francouzsky mluvícími Valony, odpovídalo vládnoucí ideologii. K vyrovnání došlo aktivitou valonských předáků. Vedoucí osobností byl mladý politik Léon Degrelle, v roce 1935 zakladatel politického hnutí Christus Rex, které se změnilo na politickou stranu Rexisté. Za jeden rok činnosti získalo v dolní komoře belgického parlamentu 8 křesel z celkového počtu 38. V následujících letech se členství strany snižovalo. Nový vzestup byl spojen s německým vítězstvím ve válce s Francií a německou okupací Francie, Belgie a Nizozemí. V nové situaci se Degrelle projevil stejně úspěšně a navíc jako voják. Stejně dobře pochopil změnu politické situace a symbol své strany, křesťanský kříž, zaměnil za burgundský kříž. Jako vojenský symbol byl kříž doplněn orlicí s roztaženými křídly. Rexisté se stali jedinou povolenou stranou za doby německé okupace. Strana měla od začátku svou bojovou organizaci Formations de Combat (  F.C. ) a vojensky organizovanou mládežnickou organizaci. V roce 1943 změnila své jméno na Jeunesse Légionnaire, čímž se ještě více přiblížila organizaci vojenské. Další povolenou organizací byla Amis du Grand Reich Allemand, AGRA. Za svůj odznak používala upravenou německou svastiku a spojení s názvem vyjadřuje její proněmeckou orientaci.

Německý útok proti SSSR byl prohlášen jako křižácké tažení proti bolševismu a k účasti na něm byly přizvány další národy. Za území Belgie to byli pouze Vlámové a to ve Waffen – SS. Valoni to mohli učinit jako součást armády. Dobrovolníků se hlásilo mnoho a mezi nimi byl také Léon Degrelle. V belgické armádě nesloužil, protože pro studium mu byl dán odklad. V srpnu 1941 byl odeslán s první valonskou skupinou do výcvikového tábora v okupovaném Polsku. S ohledem na jeho politickou činnost mu byla nabídnuta důstojnická hodnost. Vojín Degrelle ji však odmítl a nastoupil jako nováček do německého výcvikového praporu, z něhož měl po základním výcviku vzniknout Corps Franc Vallonie. Od ostatních německých útvarů se odlišoval pouze rukávovým znakem v černo – žluto – červených barvách. Do února 1942 byl valonský prapor nasazen v týlu při protipartyzánských akcích. Degrelle byl během jednoho měsíce služby povýšen do dvou poddůstojnických hodností a byl dekorován Železným křížem II. třídy. V květnu byl povýšen na poručíka a dekorován Železným křížem I. třídy. Legie byla přidělena k německé 97. pěší divizi a odvelena na jižní frontu a účastnila se bojů na Kavkaze. Její celkové ztráty dosáhly stavu 854 mužů a Degrelle byl během tohoto nasazení pětkrát raněn. V červenci 1943 byla legie za své zásluhy převedena do Waffen – SS.

V listopadu byla přidělena k 5. tankové divizi SS Wiking a v prostoru města Čerkassy se dostala do obklíčení spolu s 56 000 německými vojáky. Bylo to další, menší opakování stalingradské bitvy. Divize Wiking ztratila v obklíčení na 4 000 mužů a stav Valonů klesl z 2 000 na 632 vojáků. Divize byla poslána na doplnění do Francie, ale brzy se na východní frontě znovu ocitla a to u Narvy v červenci 1944. Mezi mrtvými byl i velitel brigády. Degrelle byl povýšen a jmenován jejím novým velitelem. V září byla Belgie obsazena Spojenci a stovky kolaborantů prchaly do Německa. Z uprchlíků a dalších Valonů v Německu, kteří prodělali nějaký stupeň výcviku, se podařilo nejen brigádu obnovit, ale dokonce jí i rámcově rozšířit na divizi. Tak vznikla 28. divize SS Wallonien, do níž byli zařazeni Valoni, Vlámové a Francouzi. V lednu 1945 byla znovu odeslána na východní frontu, kde byla nasazena v prostoru Štětína a během několika týdnů její stav klesl na zhruba 700 mužů. Zbytky divize měly v dubnu znovu velké ztráty na západním břehu Odry a byly evakuovány po moři do Dánska. Odtud se Degrellovi podařilo dostat do Norska. Tam se na jednom německém letišti zmocnil letadla, a ačkoliv neměl pilotní výcvik, přeletěl s ním do severního Španělska. Zde mu byl poskytnut azyl a také zde zemřel.