Albánci

Italská armáda obsadila Albánii v dubnu 1939 a italský král Emanuel III. převzal titul albánského krále. Po válce s Jugoslávií v roce 1941 bylo k Albánii připojeno území Kosovo, kde žilo více než 90 % Albánců. Kapitulace Itálie v roce 1943 byla v Albánii přijata jako návrat k samostatnosti. Současné obsazení německou armádou bylo zdůvodněno ochranou pobřeží a německých zájmů v rozdělené Jugoslávii. Zastupoval je zvláštní zplnomocněnec ministerstva zahraničí. V listopadu 1943 byla ustanovena albánská vláda a v jejím čele stál ministerský předseda Rexhep Mitrovica. V zemi vládla čtyřčlenná regentská rada s nesnadným úkolem zabránit anarchii a komunistickému nátlaku a zároveň zachovat územní celistvost s Kosovem.

Současně však projevili zájem o Albánii západní Spojenci, protože kontrolovala vstup do Jaderského moře. Regentská rada vydala prohlášení s neobvyklou definicí, že Albánie se nachází ve stavu relativní neutrality a německá armáda je dočasně v zemi jako spřátelený host. Vládní milice zasahovala podle hesla terorem proti teroru, ale stoupajícímu násilí zabránit nemohla. Dne 3. února 1944 došlo k nezdařenému pokusu o atentát na ministra vnitra. Vláda odpověděla protiakcí a během 16 hodin bylo zavražděno v hlavním městě Tiraně 84 osob. Skutečnou armádu Albánie v té době neměla.

( Příslušníci Balli Kombetar )

Německé zájmy v zemi byly předmětem rozhodnutí SS – Hauptamtu v Berlíně a měla je zajistit nová dobrovolnická divize s názvem 21. horská divize SS Skanderbeg. Německý generální konsul v Tiraně byl instruován, že nová divize smí být použita pouze na albánském území a nebude nasazena do bojů proti Spojencům. Její organizace byla doprovázena mnoha těžkostmi a zřetelně se na ní odrážel klanový způsob života a její autority. Nováčci byli vystrojeni a vyzbrojeni, ale poté odcházeli do hor ke svým klanům. Prameny uvádí, že ze stavu 6 500 mužů zběhlo do 1. října 1944 kolem 3 500. Jmenovaný velitel divize byl zastřelen při vstupu na německé velitelství a po tomto incidentu byla divize na konci roku 1944 rozpuštěna.

Více úspěchu mělo německé velení s dalším útvarem Balli Kombetar ( Národní fronta ). Byl to protiitalský ozbrojený útvar národně albánského hnutí odporu BK. Vznikl z obav před komunistickým uchopením moci a byl založen na demokratických právech občanů a na spravedlivém rozdělení půdy. Jeho příslušníci obsadili v albánské vládě v únoru 1944 tři ministerská místa a pod jeho vlivem vstoupilo do jeho ozbrojené organizace do května 1944 asi 12 000 mužů. Mimoto existovala ještě třetí skupina, stoupenci bývalého krále Ahmeda Zogu. Žádné z těchto skupin se však nepodařilo zastavit nástup komunismu v Albánii. V dubnu 1944 měli komunisté ve svých řadách 35 000 přívrženců a byli nejpočetnější organizací v zemi. Přímému převzetí moci stála v cestě pouze německá armáda. Dne 17. listopadu 1944 opustila hlavní město Tiranu a od tohoto dne zahájily činnost komunistické lidové soudy. Mezi popravenými bylo také 16 bývalých ministrů, poslanců a vyšších státních úředníků.