Joseph Liebgott se narodil 17. května 1915 v Lansingu ve státě Michigan, 155 kilometrů severozápadně od Detroitu. Byl nejstarším ze šesti dětí rakouských imigrantů. Josephova matka byla židovkou, děti však byly pokřtěny a vychovávány v křesťanské víře. Liebgottovi se před válkou stěhují do Oaklandu v Californii, kde Joe, jak je přezdíván, absolvuje dva ročníky střední školy. Poté studia ukončí a pracuje v různých profesích, zejména ale pomáhá svému otci v salonu jako holič. Když byl malý, jeho babička ho učila německy, čehož později mnohokrát využil.

Joe Liebgott se, tak jako mnoho jeho spolubojovníků, hlásí v roce 1942 dobrovolně do armády, k výsadkářům. Je přijat a odvelen k náročnému výcviku v táboře Toccoa v Georgii. Zde se stává příslušníkem roty E 2. praporu 506. výsadkového pluku 101. výsadkové divize. Padákový výcvik absolvuje ve Fort Benningu, taktický ve Fort Mackall v Severní Karolíně. V roce 1943 se s divizí přesouvá do Velké Británie, kde se již shromažďují jednotky k plánovanému znovuotevření západní fronty.

V předvečer dne D, tedy 5. června 1944, na letišti RAF Upottery si Joe vydělá nemalý finanční obnos, když spolu s Forrestem Guthem za 15 centů „na hlavu“ ostříhají mnoho příslušníků svého pluku. Část z nich dohola, části vytvoří na hlavě pověstný účes indiánského kmene Mohawků. 6. června vyskakuje z dopravního letounu do Normandie. Dopadne do noční a neznámé krajiny a až ráno se mu podaří spojit s rotou E, která má nyní jen 13 mužů. Je tak jedním z orlů, kteří brzy ráno zaútočí na postavení čtyř německých houfnic leFH 18 ráže 105 mm u Brécourt Manor ostřelujících invazní pláž Utah, vzdálenou asi 5,5 km. Po úspěšném zničení nebezpečného protivníka je Joseph Liebgott, který v akci spolu s Clevelandem Pettym obsluhuje kulomet, dekorován Bronzovou hvězdou. Následně se podílí na dobytí i ubránění městečka Carentan.

Po stažení do Velké Británie a krátkém, zhruba měsíčním odpočinku, reorganizaci a doplnění nováčky, je 101. výsadková divize určena v rámci operace Market – Garden, k obsazení důležitých mostů na trase Eindhoven – Son – Veghel v Nizozemí. Úkol splní, ale Němci, které mnozí vysocí spojenečtí velitelé již považovali za poražené, provedou svou poslední úspěšnou ofenzívu na Západě. Všechny spojenecké síly zúčastněné na operaci utrpí značné ztráty a probít se do Porúří právě přes okupované Nizozemsko, se tak nepodaří. 5. října 1944 je Joe lehce raněn, když během hlídky narazí na tzv. „Ostrově“ na hlídku nepřítele. Výbuch granátu zraní čtyři Američany, Joea na ruce. Richard Winters poté naplánuje útok na německé pozice rozložené u důležité křižovatky na „Ostrově“. Rota E, vlastně jen jedna zesílená četa, pak pod přímým velením Winterse Němce překvapí. V následném boji jsou prakticky zničeny dvě pěší roty příslušníků Waffen – SS. Výsadkáři si vyžádají i podpůrnou palbu dělostřelectva. Jedna ze střel dopadne nebezpečně blízko k Liebgottovi a ten bude zraněn podruhé. Střepina ho zasáhne do krku, naštěstí ne nijak vážně. Po zničení nepřítele dostává od Winterse rozkaz odvést na velitelství 2. praporu 11 německých zajatců. Již v té době je Joe pověstný svým hrubým chováním k zajatcům ( v Normandii se např. chlubí, že z mrtvoly jednoho Němce uřízl prst i s prstenem ). Winters to dobře ví, a tak mu odebere veškerou munici až na jeden náboj. Tato událost je zobrazena v jednom z dílů seriálu Bratrstvo neohrožených.

Joe Liebgott je následně stažen do Velké Británii, aby se zde zotavil ze zranění utržených v Nizozemí. Protože má ale strach, že by se již nikdy nemusel vidět se svými kamarády, po několika týdnech požádá o propuštění z nemocnice a návrat k rotě E. Je mu vyhověno a k orlům se přesouvá krátce předtím, než si 101. výsadková divize vybojuje nesmrtelnou slávu v ardenských lesích kolem městečka Bastogne. Joe trpí stále více psychickými problémy, tehdy již major Winters ho proto z první linie stahuje k sobě na velitelství 2. praporu, kde se stává jeho překladatelem a spojkou. V následujících dnech se Joe vrací k rotě E na frontovou linii. Již o pár dní později jej ale Winters raději opět stahuje do týlu. Jeho znalostí němčiny využívá na velitelství divize.

Po krátkém působení roty E a dalších jednotek 506. výsadkového pluku v Haguenau, se orli přemisťují do Německa, kde obsazují i Hitlerovo Orlí hnízdo na Obersalzbergu. Následuje přesun a okupační služba v Rakousku. Joe Liebgott zde již po válce dostává příkaz od velitele roty kapitána Spierse potvrdit identitu jistého muže, ukrývajícího se v jednom z horských domů, který měl během války působit jako velitel pracovního tábora a případně ho „eliminovat“. Joe k salaši vyrazí spolu se třemi dalšími výsadkáři. Po 30 minutách výslechu, během kterých mu Němec potvrdí svou identitu, ho dvakrát střelí, ale nezabije. Smrtelný výstřel do prchajícího nakonec vypálí Wayn Sisk, když Don Moon předtím neuposlechne rozkaz desátníka Liebgotta.

Do Států se vrací po kapitulaci Japonska. Až do roku 1948 o něm jeho rodina nemá žádné zprávy. Joe trpí těžkou posttraumatickou stresovou poruchou. V seriálu Bratrstvo neohrožených je nesprávně uvedeno, že pracoval jako taxikář v San Francisku. Joe se po návratu do Oaklandu věnuje svému původnímu povolání - je opět holičem. Ožení se a postupně se stává otcem osmi dětí ( všechna jména dětí začínala na písmeno J ). Později se stěhuje do Los Angeles. Joe se nikdy nezúčastní žádného setkání příslušníků roty E, všechna pozvání odmítá. Jeho příbuzní potvrdili, že se se svými spolubojovníky nechtěl setkat proto, aby u něj nedošlo opět k depresím, které by se mohly objevit po setkání s muži, se kterými za války viděl a zažil hrozné věci. Joseph ( Joe ) Liebgott umírá 28. června 1992 v San Bernardinu v Californii ve věku 77 let.