Pražským povstáním v květnu 1945 vyvrcholil český domácí odboj proti nacistické okupaci. Během čtyř dnů těžkých bojů zahynulo několik tisíc lidí a na obou stranách docházelo k četným masakrům civilistů. Hlavní město Praha připomínalo začátkem května 1945 parní kotel před výbuchem. V ulicích panovalo zjevné napětí a nikdo si nebyl jist tím, co mohou přinést nejbližší dny. Z poslechu zahraničního rozhlasu vyplývalo, že Rudá armáda již bojuje v samotném centru Berlína a jednotky americké armády pronikly na území západních Čech. Narůstaly také aktivity domácího odboje, i když byly ilegální organizace těžce postiženy předchozími zatýkacími akcemi gestapa a trpěly nedostatkem zbraní.

Ve dnech 29. a 30. dubna tajně vznikl koordinační odbojový orgán Česká národní rada ( ČNR ), kde získali rozhodující slovo komunisté a sociální demokraté. Zasedali každý den a věnovali se přípravám povstání. Nebyla to však jediná odbojová organizace v Praze a existovaly i další, které se také zabývaly podobnými plány. Nacisté dobře chápali význam hlavního města protektorátu, takže již v dubnu začali Prahu opevňovat. Na Petříně, v Kinského zahradě a na Letenské pláni se objevily dělostřelecké palposty, řada ulic se připravovala k zatarasení a v plánu bylo také zničení všech mostů přes Vltavu. Ve snaze udržet klid prohlásila nová německá vláda admirála Karla Dönitze Prahu za lazaretní město.

( Povstalci vybudovali své barikády ze všeho, co bylo zrovna po ruce )

Přes snahu získat politickou převahu se ČNR nestala orgánem s celonárodní autoritou a povstání v pražských ulicích vypuklo spontánně, bez ohledu na plány českých politiků a vojáků. V pátek 4. května odpoledne začali Pražané hromadně odstraňovat německé nápisy, firemní štíty a dvojjazyčné orientační tabule. V ulicích se shromažďovali lidé, kteří diskutovali o situaci. Prodavači v obchodech odmítali brát německé marky a průvodčí v tramvajích hlásili názvy stanic jen v češtině. K vážné události došlo na třídě Krále Jiřího ve Vršovicích, kde se shromáždil dav u místní školy. Ta sloužila jako karanténní stanice pro vězně z koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu a jejich zubožený stav vyvolával u přítomných lítost a rozhořčení. Atmosféra houstla a lidé roztrhali nacistickou vlajku zavěšenou na škole. Jeden z přihlížejících členů SS chtěl zjednat pořádek a vytáhl zbraň, ale přítomný protektorátní policista jej zastřelil a usmrtil i jednoho odbojáře, kterého omylem považoval za agenta gestapa. Byli to první mrtví v Praze.

V nočních hodinách se pak po městě začali ozývat ojedinělé výstřely a ráno 5. května zahájil hlasatel rozhlasu Zdeněk Mančal ranní program provokativním českoněmeckým hlášením je sechs hodin. Lidem se to líbilo a od osmi mluvili už pouze česky. Policejní prezident Weidermann potom sice vydal zákaz shromažďování v ulicích a odstraňování německých nápisů, na obyvatelstvo hlavního města to ale zapůsobilo přesně opačně. V ulicích čím dál více Pražanů vyvolávalo hesla  Ať žije prezident Beneš, Ať žije svoboda a podobně. Na budovách se objevily dosud přísně zakázané československé prapory a vlajky a to i spojeneckých mocností. Místy začalo odzbrojování německých a maďarských vojáků a povstalci se zmocňovali jejich zbraní. Na povstaleckou stranu přešla protektorátní policie a příslušníci vládního vojska.

( Rozstřílená okna budovy českého rozhlasu )

Šest let nacistického teroru Pražany těžce poznamenalo a nyní si chtěli vyřídit účty se všemi Němci a kolaboranty. Ti byli na ulicích stále častěji napadáni a někteří ubiti k smrti. Zprvu překvapené jednotky německé armády, policie a Waffen – SS však začaly podnikat protiúdery a obětí postupně přibývalo. K prvnímu většímu střetnutí došlo u budovy rozhlasu na Vinohradské třídě, odkud 5. května ve 12:36 zazněla zpráva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, dostavte se ihned do budovy Českého rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte nám na pomoc! Přijďte ihned!“ Následně vyrazily do boje tisíce lidí, mnozí doslova s holýma rukama. Proto bylo nutné získat zbraně především odzbrojovacími akcemi a na mnoha místech se skutečně Němci nechali odzbrojit bez problémů. Jejich odpor ale postupně sílil a boj probíhal zejména o rozhlasovou budovu, kde museli povstalci likvidovat tvrdou obranu příslušníků SS poschodí za poschodím. Nakonec však kapitulovali a rozhlas byl celý v českých rukou.

Na Pařížské třídě se objevily německé tanky a ostřelovaly Staroměstské náměstí. Wehrmacht a příslušníci SS útočili i na jiných místech. V odpoledních hodinách 5. května začaly v ulicích Prahy vyrůstat první barikády. Lidé používali k jejich stavbě vše, co jim přišlo pod ruku, od převrácených tramvajových vozů přes staré skříně po popelnice. Němci odpověděli leteckými údery, které prováděly letouny Messerschmitt Me 262 startující z ruzyňského letiště. Výbuch bomby shozené z letadla na barikádu ve Šlikově ulici v Břevnově usmrtil 16 civilistů. Hlavním problémem bylo, že všechny akce povstalců probíhaly živelně a neřídil je žádný velitelský orgán. Proto zahájilo svou činnost vojenské velitelství Bartoš v čele s brigádním generálem Karlem Kutlvašerem, které sídlilo v Bartolomějské ulici. Jako politické vedení se potom do čela povstání snažila protlačit ČNR, ale v nepřehledné situaci bylo těžké prosadit nějakou autoritu.

( Známý snímek povstalci ukořistěného stíhače tanků Hetzeru bez kanonové výzbroje a nápisem „Smrt německým vrahům!“ )

Německé vedení si dobře uvědomovalo vážnost situace, neboť 5. května vypuklo povstání nejen v Praze, ale také na mnoha dalších místech. Státní ministr K. H. Frank požádal o jeho potlačení velitele Waffen – SS v Čechách SS – Gruppenführera Carla von Pücklera – Burghause a na jeho rozkaz vyrazilo 6. května na hlavní město několik jednotek SS. Šlo zejména o uskupení Wallenstein, které tvořily dvě bojové skupiny o síle asi 8 000 mužů, dále o bojovou skupinu Milowitz, skupinu generála Reimanna z Českého Brodu a z fronty u Drážďan přišla část 4. pluku Der Führer ze 2. tankové divize SS Das Reich. Právě brutální postup příslušníků SS si vyžádal mnoho obětí. Masakry však prováděli i Němci, které povstání překvapilo přímo ve městě. Po jeho vypuknutí se podařilo na některých místech izolovat německé jednotky, ale jejich příslušníci odmítali kapitulovat. Například na Žižkově byla v budově školy Na Pražačce umístěna kasárna V. Sturmbann der SA – Standarte Feldherrnhalle. Šlo o fanatické nacisty, kteří začali ihned po zahájení bojů terorizovat okolí a 5. května nahnali do kasáren násilím na 80 civilistů jako rukojmí. Kdo z nich byl přistižen se zbraní v ruce, toho nejprve mučili a potom na dvoře zastřelili. Během 6. a 7. května probíhaly u kasáren tvrdé boje a přitom nacističtí fanatici uvnitř budovy pokračovali ve vraždění Pražanů, včetně několika policistů. Dokonce zastřelili i štábního strážmistra Václava Bečváře, který přišel do kasáren s bílou vlajkou v ruce jako vyjednávač. Když do Prahy dorazily tanky bojových skupin SS, sedm z nich posílilo obranu kasáren a jejich posádky hnaly před sebou po ulicích zajaté civilisty jako živé štíty. Celkem si řádění nacistů ve škole vyžádalo asi 40 obětí.

Když se ku Praze začaly z několika míst blížit těžce ozbrojené jednotky SS, situace se zhoršila. Povstalci sice na mnoha místech bránili proniknutí nacistických sil do centra města, ale proti početným formacím ozbrojeným tanky a samohybnými děly nemohli uspět. Esesáci si počínali s velkou krutostí a neváhali brát civilisty jako rukojmí i vraždit. Tvrdě postiženo bylo například obyvatelstvo vesnice Psáry, které začalo večer 5. května připravovat na silnicích záseky k pokácení stromů ve směru postupu německých kolon. Vzhledem k této činnosti prohlásili němečtí velitelé obec za partyzánskou a nařídili odvléct za vesnici všechny místní muže. Zajatce během výslechů bili a 13 z nich zastřelili. Nejmladšímu bylo pouhých 16 let. Celkem 15 civilistů padlo za oběť řádění oddílů SS v Dolních Břežanech, několik jich popravili u místního hřbitova v Úvalech a podobných tragédií stále přibývalo. K jednomu z nejhorších masakrů došlo na Pankráci. Šest esesáků vtrhlo do sklepa jednoho domu a začalo střílet do místních obyvatel, kteří se tam ukrývali. Celkem zemřelo 37 lidí, z toho deset dětí ve věku od šesti do patnácti let. Dalších 16 neozbrojených civilistů pak bylo povražděno na zahradě sousedního domu.

( Jedna z mnoha pražských barikád )

Náporem jednotek SS se povstání ocitlo v krizi. Náhle se však na scéně objevil spojenec, kterého nikdo nečekal. Šlo o příslušníky 1. divize Ruské osvobozenecké armády, neboli Vlasovců, pod velením generála Sergeje Buňačenka. Ta představovala poměrně velkou bojovou sílu. Vlasovci si zřejmě mylně vyložili rozhlasové vysílání v ruštině o pomoc a mysleli, že je určeno jim. Ráno 6. května už byli skutečně osloveni. Čeští politikové a důstojníci dobře věděli, že Sověti považují Vlasovce za zrádce, ale v nastalé situaci se jiný spojenec nenabízel. Tak došlo k úspěšnému zapojení 1. divize ROA ve prospěch povstání. Jejím zásahem se situace zlepšila především proto, že na rozdíl od povstalců měli k dispozici také dělostřelectvo, tanky a samohybná děla. Vlasovci odrazili jednotky SS postupující západně od Vltavy a zabránili tím jejich spojení s německými posádkami v Dejvicích a na Hradčanech, což bylo velmi důležité. Podceňovat nelze ani kladný morální dopad na Pražany, kteří nyní viděli, že nejsou ve svém boji osamoceni. Ale ČNR a zejména komunisté nechtěli mít s ROA nic společného. Tvrdili, že by vzájemná spolupráce mohla mít nedozírné následky pro postoj SSSR. Proto se Vlasovci 7. května večer po ztrátě asi 300 mrtvých z bojů stáhli, což povstalce přinutilo některé pozice vyklidit a také morálka na barikádách klesala.

Další vývoj ovlivnila celková vojenská a politická situace v Evropě. Německá vláda admirála Dönitze si byla vědoma bezvýchodnosti situace a nakonec kapitulovala. I když Německo na další boj rezignovalo, v Praze se naopak 7. května odpoledne boje vystupňovaly. Odchod Vlasovců povstalce oslabil a ti nemohli postup Němců zastavit. V ranních hodinách 8. května proniklo několik německých stíhačů tanků podporovaných pěchotou na náměstí Republiky a obránci se tu ocitli v obklíčení. Na dobytém území si nacisté počínali brutálně. Všichni dospělí muži byli vyhnání na ulice a donuceni rozebírat barikády. Pokud někdo upadl v podezření, že bojoval se zbraní v ruce, čekalo jej týrání a nakonec poprava. K další hromadné vraždě došlo na nádraží Praha – Střed, kde bylo v dopoledních hodinách postříleno 53 osob, nebo v prostoru Jeleního příkopu Pražského hradu, kde 8. května Němci krutě usmrtili 21 osob.

( 9. května 1945 se v pražských ulicích objevily první sovětské tanky )

Vzhledem k německé kapitulaci již pochopil i velitel německých vojenských sil generál Rudolf Toussaint, že další boje postrádají logiku a proto začal s předáky povstalců jednat. Výsledek jednání představovala dohoda o podmínkách stažení jednotek Wehrmachtu podepsaná 8. května v 16:00, která byla pro německou stranou výhodná. Protokol totiž v podstatě zaručoval Němcům volný odchod z města směrem na západ, což také skutečně nastalo. Na některých místech se však bojovalo ještě ve večerních hodinách a němečtí piloti podnikli poslední nálet na rozhlas. První sovětské tanky se pak v ulicích objevily 9. května ráno a tehdy došlo už jen k několika menším střetnutím s odcházejícími Němci. Prahu tedy vlastně neosvobodil nikdo, protože ji nebylo od koho osvobozovat. Většina německých vojáků se totiž 9. května nacházela mimo prostor města. V ulicích se pak odehrála řada krutých scén, protože nacistická zvěrstva vyvolala u mnoha lidí touhu po odplatě. Docházelo zejména k lynčování chycených gestapáků, udavačů a konfidentů, z nichž někteří byli pověšeni za nohy hlavou dolu a jejich mrtvá těla zapálena. Mnoho z těchto činů přitom prováděli lidé, kteří celé povstání prožili zalezlí ve sklepě a se zbraní v ruce se na ulici objevili, až když bylo po všem. Násilnosti postihovali i válečné zajatce a tisíce pražských Němců, kteří se stali terčem různých brutalit a museli z ulic uklízet barikády a další pozůstatky bojů. Nelze se proto divit, že v prvních poválečných dnech spáchalo mnoho Němců v Praze sebevraždu.

 Pokud jde o celkové zhodnocení, povstání bezpochyby mělo velký význam. Německé velení ve svých plánech předpokládalo, že se v českém prostoru bude bránit alespoň do 20. května. A také velení Rudé armády uvažovalo o tomto datum jako o možném konci bojových operací. Vypuknutí Květnového povstání však připravilo německou stranu o klidné zázemí a vážně zkomplikovalo její další plány. Pro vládu admirála Dönitze představovala tato událost jeden z rozhodujících impulzů, který jí přinutil jednat se Spojenci a přistoupit na jejich podmínky. Rubem toho všeho jsou ovšem těžké ztráty na životech. Jejich přesná výše se v pramenech liší, ale můžeme říci, že pětidenní boje si vyžádaly životy okolo 2 500 obětí z řad povstalců, ale i civilistů.