Základní technické údaje: Typ VIIC

Typ: oceánská ponorka, výtlak: 769 tun na hladině a 871 tun pod hladinou, rozměry: délka 66,50 m, šířka 6,20 m, ponor 4,75 m, pohon: na hladině diesely o výkonu 2 800 bhp ( 2 089 kW ) a pod hladinou elektromotory o výkonu 750 HP ( 559 kW ), dva hřídele, rychlost: na hladině 17,5 uzlu a pod hladinou 7,5 uzlu, dosah: na hladině 15 750 km ( 9 785 mil ) při rychlosti 10 uzlů a pod hladinou 150 km ( 93 mil ) při rychlosti 4 uzlů, výzbroj: jedno 88 mm dělo, jedno 37 mm protiletadlové dělo, dvě ( později osm, respektive dvě čtyřhlavňová ) 20 mm protiletadlová děla a pět 533 mm torpédometů ( čtyři na přídi a jeden na zádi ) se 14 torpédy, posádka: 44 důstojníků a mužů

Podobně jako u Typu II měla i konstrukce oceánské ponorky Typ VII exportní předky v řadě finských ponorek z let 1930 – 1931 ( třída Vetehinen ) a také v ponorce UB III z roku 1918. Aby se do ujednané celkové tonáže vešlo co nejvíce trupů, byly rozměry deseti člunů Typ VIIA silně omezeny ( 626/745 tun ). Při důrazu na co nejlepší výkony a údernou sílu byly podmínky na palubě poněkud sparťanské, přestože se nějaké místo v trupu ušetřilo umístěním zadního torpédometu pod pláštěm ( kde se mohl přebíjet jen s potížemi a to jenom na hladině ) a uskladněním zásobních torpéd a části paliva vně trupu ( kde byly zranitelné hlubinnými pumami ). Následující Typ VIIB a Typ VIIC byly proto delší, aby se získal větší vnitřní prostor pro nápravu těchto nedostatků a instalaci výkonnějších dieselů, důležitých při bojové činnosti na hladině.

Tyto upravené čluny byly velmi úspěšné a do konce války bylo vyrobeno bezmála 700 kusů v rozmanitých provedeních. K dalším vylepšením patří větší operační hloubka, zesílené věže, dokonalejší protiletadlová výzbroj a zařízení pro činnost dieselů pod vodou. Všechny tyto prvky byly odpovědí na vývoj spojeneckých protiponorkových prostředků. Je příznačné, že většinou nenesly palubní dělo, protože činnost na hladině se stávala nemožnou.

Miny odpovídající ráží standardního 533 mm torpédometu mohly sice klást všechny německé ponorky, tato munice však nedokázala zaručit potopení, ale pouze vyřazení cíle. Proto bylo šest ponorek Typ VII upraveno pro kladení nejtěžších ukotvených min. Trup byl uprostřed prodloužen vložením 10 m sekce s pěti svislými neuzavřenými rourami obsahujícími po třech úplných sestavách min. Tyto roury vyčnívaly nahoře do úrovně prvního patra věže a jejich kryt navazoval na věž. Tato třída dostala označení Typ VIID. Další čtyři čluny tvoří podtřídu Typ VIIF. Ty byly prodlouženy podobným způsobem a získaný prostor využit k uskladnění zásobních torpéd předávaných ostatním člunům pro prodloužení bojeschopnosti. Takto bylo možno přepravovat až 25 torpéd, ale jejich překládání s dočasným znehybněním obou ponorek na hladině bylo stále obtížnější a nakonec se od něj upustilo. Typ VIIE byla studie dokonalého pohonu, která neopustila rýsovací prkno.