Základní technické údaje: Typ IID

Typ: pobřežní ponorka, výtlak: 314 tun na hladině a 364 tun pod hladinou, rozměry: délka 43,95 m, šířka 4,87 m, ponor 3,90 m, pohon: na hladině diesely o výkonu 700 bhp ( 522 kW ) a pod hladinou elektromotory o výkonu 410 HP ( 306 kW ), dva hřídele, rychlost: na hladině 13 uzlů a pod hladinou 7,5 uzlu, dosah: na hladině 6 500 km ( 4 040 mil ) při rychlosti 12 uzlů a pod hladinou 105 km ( 65 mil ) při rychlosti 4 uzlů, výzbroj: jeden ( později čtyři 20 mm protiletadlové kanony a tři 533 mm torpédomety ( všechny na přídi ) se šesti torpédy, posádka: 25 důstojníků a mužů

V roce 1935 vypovědělo Německo dohodu, která mu bránila používat ponorky a vynutilo si anglo – německou smlouvu, dovolující jejich stavbu až do celkové tonáže dosahující 45 % britské. Hlavním úkolem nejvyššího ponorkového velitele Karla Dönitze bylo rozdrobit toto číslo na počty a typy ponorek v souladu s válečnou strategií. Jedním z vyslovených požadavků byla pobřežní ponorka zhruba odpovídající poslední typové řadě UB, která úspěšně působila v britských vodách za 1. světové války. Během neplodných let platnosti dohody si němečtí konstruktéři udržovali odbornost prací na export, takže za prototyp pozdější verze Typ IIA lze považovat ponorku Vesikko, která vznikla spojením prvků řady UBII a pozdější UF. Tuto ponorku postavilo Finsko v roce 1933 podle německého projektu.

Výroba ponorek Typ IIA se po odstartování rozběhla velice rychle a tyto čluny se osvědčily jako dobře ovladatelné a obratné, když se dokázaly nouzově potopit za 25 sekund. Díky svému tvaru a živému pohybu na hladině si vysloužily přezdívku Kánoe. Malý výtlak Typu IIA umožňoval sice vyrobit s omezenými prostředky větší počet ponorek, ale jejich vytrvalost byla velmi omezená a vyžadovala postupné natahování v podobě provedení Typ IIB, Typ IIC  a Typ IID. Typ IIB měl větší zásobu paliva a dosah. Typ IIC vycházel z Typu IIB se silnějšími motory a Typ IID měl přídavné palivové nádrže.

Jejich konstrukce zahrnovala jednolitý trup s vyvažovací nádrží na každém konci přetlakového trupu a vnitřní rychloponornou nádrž uprostřed. Protože člun měl jen tři torpédomety a vezl omezenou zásobu torpéd, mohl používat miny spíše jako alternativní než doplňkovou výzbroj. S tlakem na námořní válku na širém moři skončila výroba Typu II v roce 1941 a čluny se nadále používaly hlavně pro výcvik a ke zkouškám, včetně prvních pokusů se zařízením pro přívod vzduchu. Celkem bylo vyrobeno 6 člunů verze Typ IIA, 20 Typ IIB, 8 Typ IIC a 16 Typ IID.