Počátkem roku 1942 se v části Polska okupované Němci sloučilo několik různých polských odbojových skupin v jednu ozbrojenou podzemní organizaci, Domácí armádu ( Armiju Krajowu, AK ). Zpočátku jí velel generál Stefan Rowecki, který byl roku 1943 popraven. Pod velením generála Bór Komorowskiho pak do roku 1944 dosáhla síly zhruba 360 000 mužů. Byla tak zdaleka největším bojovým uskupením polského odboje, nezúčastnili se pouze komunisté. Stalin ji totiž považoval za baštu buržoazní reakce. Armija Krajowa zpočátku především pomáhala lidem v útěku, poskytovala činnost a podnikala přímé útoky na okupanty.

( Příslušníci Armije Krajowe čekající na příjezd německé kolony )

Tento boj vázal stále větší množství německých bezpečnostních sil. I přes tradiční polský antisemitismus dala Armija Krajowa židovským organizacím k dispozici svou zpravodajskou síť a ve skromném měřítku i zbraně. V roce 1942 do Londýna odvysílala i první zprávy o vyhlazovacích táborech a pronásledování židů. Když v létě 1944 pronikla do Polska Rudá armáda a tím vzrostly naděje na úspěch povstání proti německé cizovládě, Armija Krajowa ve velkém mobilizovala. Její vedení chtělo především předejít tomu, aby hlavní město osvobodili Sověti a proto 1. srpna 1944 rozpoutalo varšavské povstání. Byla to její poslední bitva, protože Rudá armáda, která tou dobou už dorazila na východní předměstí Praga, neposkytovala povstání žádnou pomoc, dokonce bránila Spojeneckým letounům ve shazování zbraní a dalších zásob. Armija Krajowa musela nakonec 2. října 1944 kapitulovat.