Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel se narodil v Charlottenlundu v Dánsku v roce 1872. Byl druhorozeným synem dánského krále Frederika VIII. Norským králem byl korunován 22. června 1906 v katedrále Nidaros v Trondheimu. Stal se prvním panovníkem od znovuzískání norské samostatnosti a zároveň i posledním, který byl korunován. Zajímavostí předcházející jeho korunovaci byla skutečnost, že vyhlásil referendum, ve kterém se Norové měli rozhodnout zda ho přijmou za svého krále. Celých 80 % hlasovalo pro, a tak mělo samostatné Norsko prvního krále od roku 1380. Ten přijal jméno Haakon VII.

V době zuřící 1. světové války, vyhlásil neutralitu své země a ke stejnému kroku se odhodlal ještě předtím než německým napadením Polska vypukla další válka. I přesto však jeho zemi ( v rámci operace Wesserübung,  která vypukla 9. dubna 1940 ) napadla německá vojska. Na rozdíl od svého staršího bratra, dánského krále Kristiána X., vedl Haakon VII. se svými jednotkami statečný odpor, který byl zlomen až v červnu 1940 ( poslední norské jednotky kapitulovaly 9. června ). Král se nesmířil s nacistickou okupací a spolu se svou vládou zamířil do exilu ve Velké Británii.

Z britských ostrovů vyzíval prostřednictvím rádi k odporu vůči okupantům a současně se zasazoval o vytváření norských exilových jednotek ( vznikly například tři norské perutě, které byly zařazeny do RAF ). Daleko největší přínos spojeneckému válečnému úsilí však spočíval v tom, že král a vláda v polovině dubna 1940 převzali pod svoji kontrolu norské obchodní loďstvo, které čítalo na 1 000 plavidel, a ty následně zamířily do spojeneckých přístavů. Tyto lodě i se svými posádkami, čítající na 30 000 námořníků, pak sehrály životně důležitou úlohu v bitvě o Atlantik, když zásobovaly „obleženou“ Británii. Haakon VII. se vrátil do Norska v červnu 1945 za mohutných oslav jeho lidu. Zemřel v Oslo v roce 1957.