Odhalit ve složitém předivu historických souvislostí třicátých a čtyřicátých let 20. století skutečnou roli, kterou císař Hirohito sehrál či mohl sehrát při rozvoji moci japonských militaristů a jejich pokusu o rozsáhlou expanzi v předvečer 2. světové války a v jejím průběhu, patří k mimořádně obtížným úkolům odborných historiků. Problémy začínají už v okamžiku, kdy se pokusíme popsat v průběhu dějin vztah instituce japonských císařů k faktickému vykonávaní výkonné moci a to i tehdy, vezmeme – li v úvahu úsilí vyvinuté v období Meidži k posílení úlohy císaře. Třicátá léta 20. století přinesla ve vnitropolitickém životě Japonska zostření rozporných postojů představitelů zájmů ozbrojených sil, podnikatelské sféry, úředníků a zemědělců, kteří mezi sebou soupeřili o vliv. Postupné prosazování rostoucího vlivu japonských militaristů však nebylo jednoznačně vítězné.

Císař Hirohito se narodil v roce 1901 v Tokiu. Nastoupil na trůn po smrti svého otce roku 1926, přičemž už předtím vykonával funkci prince regenta. Pro období své vlády přijal označení Šóva, tedy jas a harmonie nebo také osvícený mír. Byl prvním japonským vládcem, který před nástupem na trůn navštívil západní země. Japonská ústava sice císaře vybavovala nejvyšší mocí, ale ten v praxi jen formálně ratifikoval politiku formulovanou ministry a poradci. Byl izolován od vnitropolitických konfliktů, jejichž výsledkem byla politika japonské vlády. Nicméně Hirohito přijal ve 30. letech některá kritická rozhodnutí ukazující na jeho spíše umírněné a uvážlivé politické postoje. Příkladem bylo jeho rozhodné odsouzení pokusu militaristů provést 26. února 1936 vojenský převrat. Někteří historici se domnívají, že císař měl vážné námitky proti válce se Spojenými státy a stavěl se proti spojenectví s Německem a Itálií, ale byl v době, kdy se o těchto věcech rozhodovalo, zcela bezmocný. Jiní naopak tvrdí, že se Hirohito mohl podílet na plánování japonské expanzivní politiky.

Budeme – li však hledat nejzásadnější přínos, kterým se Hirohito zapsal do dějin 2. světové války, musíme se obrátit k horkým srpnovým dnům roku 1945. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, kdy bylo Japonsko na prahu porážky a na pokraji invaze Spojenců na jejich území, se mínění mezi vedoucími japonskými představiteli nesmiřitelně rozdělilo mezi zastánce zoufalého odporu a obhájce zastavení války. Rozhodnutí svého sporu nakonec svěřili císaři. Ten se přiklonil k přijetí Postupimské deklarace Spojenců z 26. 7. 1945, která Japonsko vyzvala k bezpodmínečné kapitulaci. Nechal připravit výnos, jímž se dávalo na vědomí jeho vlastní rozhodnutí, a dal zhotovit zvukový záznam svého projevu, aby mohl být 15. srpna vysílán rozhlasem.

Císař ovšem věděl, že šovinistické elementy učiní vše, aby kapitulaci zabránily. Proto přikázal nahrávku pečlivě uschovat. V noci ze 14. na 15. srpna došlo k poslední vzpouře císařské gardy, která zavraždila svého velitele a vnikla do paláce, aby nahrávku našla a zničila. To se však nepodařilo a tak následujícího dne v poledne uslyšely miliony Japonců v rozhlase poprvé hlas svého císaře, který svůj projev ukončil následujícími působivými slovy zaměřenými k nejhlubším citům svého lidu: „ Rozhodli jsme se vydláždit cestu k velkému míru pro všechny budoucí generace, snášející to, co snést nelze a trpíce tím, čím trpět nelze.‘‘ Čtrnáct dnů na to vystoupil Hirohito v rozhlase podruhé, aby národu vysvětlil, že v rozporu s dogmatem do té doby prosazovaného náboženství šintó císař není božského původu. Zatímco na začátku 2. světové války zpupně trčí agresivní vyhlášení války Polsku nacistickým diktátorem Adolfem Hitlerem, který se po celou dobu aktivně účastnil jejího vedení, stojí o šest let později na jejím konci smířlivá slova hlavy japonského státu – císaře Hirohita symbolicky sestupujícího z nebe, aby svým poddaným i lidstvu jako celku nabídl možnost radovat se z osvíceného míru. Japonci tuto nabídku přijali. Bohužel sami.