Mannerheim se narodil v roce 1867 v Askainenu. Dlouhý život Carla Gustafa Emila Mannerheima by poskytl bohatý materiál na rozsáhlý životopisný román, v němž by se našlo všechno možné, od válek po lov divokých šelem. Zde však zmíníme pouze momenty související s jeho úlohou za 2. světové války. Po okupaci východního Polska a pobaltských států na začátku podzimu 1939 zbývalo Stalinovi jen obnovit suverenitu nad Finskem, jež bylo tudíž vystaveno hrubému nátlaku, který směřoval k jeho anexi. Komunistická historiografie více než 50 let vydávala arogantní velmocenské vydírání Finska ze strany Sovětského svazu na podzim 1939 téměř za velkorysost. Ve skutečnosti byly již během léta téhož roku připraveny dva plány napadení Finska. Podle jednoho mělo obsazení státu zabrat pouhé tři neděle. Maršál Šapošnikov, náčelník generálního štábu, měl za to, že operace bude vyžadovat několik měsíců. Stalin dal přednost prvnímu plánu.

Když Finsko sovětský nátlak odmítlo, zahájila 30. listopadu Rudá armáda pod velením maršála Kulika bombardování země. V prvním „osvobozeném“ městě Terijoki byla sestavena loutková dělnicko – rolnická vláda, vedená komunistou Ottou Kuusinenem, která 2. prosince 1939 podepsala smlouvu se SSSR, podle níž Finsko odstoupilo všechna území, o něž velmoc žádala. Finsko, které se nechtělo podvolit Stalinovu diktátu, povolalo v tomto okamžiku namísto vrchního velitele Mannerheima, který si jen povzdechl, že ve svých 72 letech musí jít bojovat do čtvrté války svého života. V boji proti obrovské převaze milionové Rudé armády dosáhla přesto finská armáda o 200 000 mužích pod jeho velením značných úspěchů.

Stalin přišel do poloviny prosince o 25 000 mužů a krajně ho to rozladilo. Mannerheim pochopitelně věděl, že země delší válku nevydrží. Na jaře roku 1940 tedy Finsko požádalo o mír, poté co Rudá armáda pod novým velením maršála Timošenka zesílila svůj tlak a prolomila Mannerheimovu linii. Mír byl podepsán 12. března a Finsko Sovětskému svazu odstoupilo námořní základnu Hanko, Karélskou šíji a severovýchodní pobřeží Ladožského jezera, tedy území měřící 57 000 km². Ztráty Finska dosáhly 48 000 vojáků, zatímco Rudá armáda přišla o více než 125 000 mužů. S rozpačitým zakončením této Zimní sovětsko – finské války souvisí u historická pikantérie. Aby zcela neztratil tvář, pokud šlo o neslavnou kuusinenovu vládu, zřídil Stalin slavnostně 31. března 1940 Karelofinskou sovětskou socialistickou republiku, která se stala součástí SSSR. Jejím hlavním městem byl Petrozavodsk a vyznačovala se tím, že z jejích asi 700 000 obyvatel bylo více než dvě třetiny Rusů a zbytek představovali Karelové a Bělorusové. Chyběli pouze Finové.

Když v roce 1941 napadal Hitler Sovětský svaz, zahájilo Finsko Pokračovací válku proti SSSR, aby tak odčinilo svou porážku ze Zimní války. Dalo si ovšem velký pozor, aby se 100% nezaangažovalo na straně německých agresorů. Výsledkem bylo, že po obsazení části Karélské šíje se na finsko – sovětské frontě až do roku 1944 příliš nebojovalo a Finové, k nelibosti Hitlera Němcům nepomohli k dobytí Leningradu. V těchto letech prokázal maršál Mannerheim velkou diplomatikou obratnost, když se snažil, aby uchoval nezávislost Finska tváří v tvář SSSR, o němž hovořil jako o dědičném nepříteli, ale aby se zároveň nestal Hitlerovým vazalem a Finsko nemuselo po válce sdílet osud Osy, o jejíž porážce nepochyboval. Zachránil tak Finsko od vojenské okupace, neplýtval života finských vojáků a vyhnul se zbytečným rizikům, a to jak v Zimní, tak v Pokračovací válce v letech 1941 – 1944.

Je nesporné, že Mannerheim sehrál významnou politickou roli. Finsko bylo postaveno před obtížnou otázku, kdy má uzavřít mít se Sovětským svazem. Pokud by to udělalo příliš brzy, Německo by mohlo intervenovat, zatímco kdyby to provedlo příliš pozdě, vedlo by to k sovětské okupaci. Osobnost, která mír se SSSR uzavře, musela mít dostatečnou autoritu, aby toto potenciálně ponižující řešení bylo obyvatelstvem akceptováno. Mannerheim dokázal obratně vyjednávat s Německem, aby zajistil jeho maximální vojenskou pomoc a přitom nesvázal Finsku ruce žádnými příliš omezujícími dohodami. Významnou roli v tom sehrála jeho vynikající morální integrita. Příkladem Mannerheimova manévrování bylo odmítnutí německé nabídky v roce 1941, aby se stal vrchním velitelem všech vojsk Osy ve Finsku, nebo reakce na Hitlerovu překvapivou návštěvu země u příležitosti maršálových 75. narozenin 4. 6. 1942, kdy jejich relativně krátká schůzka nepřekročila hranice formálního osobního setkání.

V červnu 1944 Mannerheim sice souhlasil s uzavřením finsko – německého paktu, nechal však tento dokument podepsat tehdejšímu prezidentu Rytimu. To mu později umožnilo pakt odvolat, v době, kdy se stal prezidentem sám. Ve chvíli, kdy se zdálo, že Německo je dostatečně oslabené a sovětská letní ofenzíva se dostala do slepé uličky, dospělo finské vedení k závěru, že nastala příležitost uzavřít se SSSR separátní mír. Jedinou osobou, jež byla z vnitropolitického i mezinárodněpolitického hlediska vhodná ke splnění tohoto úkolu, byl maršál Mannerheim. Proto byla uzavřena dohoda, že dosavadní prezident Risto Ryti podá demisi a parlament zvolí Mannerheima. Prezidentem byl zvolen 4. 8. 1944. Měsíc po jeho volbě byla na základě dohody o příměří zastavena Pokračovací válka, sice za tvrdých podmínek, ale přesto mnohem příznivějších, než jaké SSSR vnutil jiným státům. Finsku byla zachována jeho suverenita. Územní ztráty však byly značné – Finsko přišlo o celou Karélii a přístav Petsamo. Mnoho obyvatel Karélie muselo být přesídleno. Také reparace, které země musela zaplatit, byly citelné. Finsko bylo nuceno vybojovat válku s německými vojsky v Laponsku a zároveň demobilizovat svou armádu.

Doba, po kterou Mannerheim vykonával úřad prezidenta, byla pro něj osobně velice obtížná. Bylo mu 77 let a sužovaly ho značné zdravotní potíže, když byl zvolen na 6leté období, volbu přijal po dlouhém váhání. Obával se, zda nebude činěn zodpovědným za zločiny proti míru. Patrně díky Stalinově charakteristické úctě k tvrdým a nebojácným odpůrcům, k tomu však nikdy nedošlo. Mannerheim usiloval poctivě o to, aby Finsko splnilo povinnosti, jež vyplynuly z uzavřené dohody o příměří. Na svou funkci rezignoval v březnu roku 1946. Mannerheim byl skutečně vynikajícím vojevůdcem, jak ukazují výsledky Zimní i Pokračovací války se Sovětským svazem. Byl však také čestným politikem, který kladl zájem své vlasti nadevše ostatní, a opravdu zachránil Finsko před velkou válečnou katastrofou, i jejími politickými důsledky do takové míry, jaké to bylo možné. Maršál Mannerheim zemřel v roce 1951 v Lausanne ve Švýcarsku.