Eichelberger se narodil roku 1886 v Urbaně v Ohiu. Po japonském útoku na Pearl Harbor vracelo mnoho amerických důstojníků japonská vyznamenání a medaile. Posílali je americkému válečnému letectvu, aby je mohlo připevnit na bomby s nápisem: „Vrátit odesílateli“. Eichelberger si svá tři japonská vyznamenání ponechal. Když byl vyzván, aby je odevzdal, údajně odpověděl: „Ale ne, k čertu. Já je tam vrátím osobně!“

Eichelberger v roce 1909 absolvoval americkou vojenskou akademii ve West Pointu spolu s řadou významných budoucích generálů, například s G. S. Pattonem. Poté sloužil nejprve v Panamě a na americko – mexické hranici a v letech 1918 – 1920 v americké expediční armádě na Sibiři. Tam byl svědkem japonské vojenské intervence a studoval japonskou strategii. V meziválečném období také studoval na škole generálního štábu ve Fort Levenworthu a na americké válečné škole. Roku 1940 se stal ředitelem Vojenské akademie ve West Pointu. Když byl v roce 1942 jmenován velitelem 1. amerického sboru, West Point opustil a odjel do Austrálie, kde byl v říjnu téhož roku povýšen na generálporučíka.

Eichelberger úspěšně sloužil v Tichomoří po celou válku a v roce 1945 měl skutečně možnost vrátit svá japonská vyznamenání Japoncům na jejich půdu. Za jeho největší přínos americkému válečnému úsilí se dodnes pokládá působení v čele 32. americké pěší divize na frontě u Buny a Gony na severovýchodním pobřeží Nové Guineje. Když generál MacArthur zjistil, že se 32. pěší divize, špatně vyzbrojená a vycvičená jednotka Národní gardy ukázala jako neschopná při spojenecké ofenzívě proti hlavním japonským předmostím na severovýchodě Nové Guineje, uložil Eichelbergerovi, aby osobně převzal její velení.

Eichelberger nahradil Hardinga divizním velitelem dělostřelectva brigádním generálem Albertem W. Waldronem a přesunul velitelství 1. sboru do Buny, odkud velel za pomoci důstojnického sluhy a radisty. Generál soustředil rozhodující síly a nebál se poskytnout důstojníkům osobní příklad odvážného chování. Chodil mezi vojáky do předních linií a sdílel jejich těžkosti i nebezpečí. Přes značné riziko úmyslně nosil na přilbě své lesknoucí se generálské hvězdy, přestože bylo známo, že japonští ostřelovači míří přednostně na důstojníky. I když ho jeho náčelník štábu žádal, aby je odstranil, Eichelberger to odmítl. Chtěl, aby vojáci viděli, že je jejich velitel přítomen. Schopné důstojníky odměňoval rozšiřováním velitelských pravomocí a neschopné odvolával. Počátkem roku 1943 australsko – americká vojska pod jeho velením dobyla Bunu.

Výčet bitev, v nichž generál Eichelberger velel americkým či spojeneckým vojskům v necelých třech letech, které zbývaly do konce 2. světové války v Tichomoří, vypadá dnes jako seznam exotických turistických destinací. Po bitvě u Buny a Gony to byly bitvy o Biak, na Filipínách, Leyte, Luzon, Mindanao a další. Při invazi na Filipíny stál Eichelberger v čele nově vytvořené 8. armády a také jako její velitel zahájil v srpnu 1945 tříletou okupaci Japonska.