Kliment Vorošilov se narodil roku 1881 ve Verchnějevu v Jekaťerinoslavské gubernii, dnes na Ukrajině. V mládí pracoval jako dělník. Od roku 1903 byl členem pozdější bolševické strany a již od roku 1906 se znal s Leninem a Stalinem. Po bolševickém převratu byl nejprve velitelem tajné politické policie v Petrohradě. Za 1. světové války se projevil jako sice osobně statečný, ale jinak neukázněný a neschopný velitel Rudé armády na jihu Ruska, zejména u Caricynu, kde úzce spolupracoval se Stalinem. Přesto s pomocí stranického aparátu a díky Stalinovu přátelství vyšel z občanské války jako oslavovaný hrdina, o němž byly dokonce skládány písně.

V meziválečném období se ve 20. letech stal jedním z nejbližších spolupracovníků J. V. Stalina v jeho boji s politickými konkurenty a při budování osobní diktatury. Od roku 1925 se stal lidovým komisařem války, později přejmenovaným na obrany, kterým zůstal do roku 1940, od roku 1926 byl členem politbyra VKS ( b ) a konečně roku 1935 byl mezi pěti prvními maršály Sovětského svazu. Vinou své nekompetentnosti ve vojenských záležitostech brzdil moderní rozvoj Rudé armády a zasloužil se vedle Stalina největší měrou o její naprosto nedostatečnou připravenost na moderní válku. Jako věrný Stalinův satrapa řídil a prováděl čistky v době Velkého teroru.

Vorošilovův spánek na vavřínech rázně ukončila 2. světová válka a to již ve svém počátečním, pro sovětské vedení snad historicky nejostudnějším a nejmorálnějším stadiu. Při napadení Polska v září 1939 se totálně zhroutilo zásobování Rudé armády a před katastrofou ji zachránila jen skutečnost, že polskou armádu mezitím na hlavu porazil německý Wehrmacht. I tento debakl ve své funkci lidového komisaře Vorošilov politicky přežil, byla to však jeho labutí píseň. Potom nastala Zimní válka s Finskem, v níž byl spolu s Kulikem a Mereckovem spoluodpovědný za porážky, které Rudá armáda utržila za první dva měsíce bojů a Stalin jej uklidil z místa lidového komisaře obrany a nahradil Timošenkem.

A potom bylo ještě hůř. Po napadení SSSR Německem v červnu 1941 byl kratší dobu velitelem Severozápadního směru a nato hlavním velitelem Leningradského frontu, přičemž v obou funkcích zcela zklamal. Počátkem února 1942 byl jmenován představitelem Stavky u Volchovského frontu. Ani zde neuspěl a snažil se to svést na velitele frontu. Stalin mu tehdy nabídl velení frontu, aby předvedl, jak se to má dělat. Vystrašený Vorošilov to odmítl a Stalin vytáhl materiál shrnující otřesné výsledky jeho činnosti v armádě, konstatoval jeho naprostou neschopnost plnit povinnosti frontového velitele a rozhodl, že bude nadále pracovat jen v týlu. Když se ukázalo, že není schopen zastávat ani funkci velitele partyzánského hnutí, stal se roku 1943 předsedou Trofejního výboru, instituce, která řídila drancování dobytých nepřátelských území a někdy i spojeneckých. Po Stalinově smrti v roce 1953 svlékl jednou provždy uniformu a stal se předsedou prezidia Nejvyššího sovětu, kolektivní hlavy SSSR. Není se čemu divit. Stalinovi přímí spoluviníci, počínaje Chruščovem a konečně Kosyginem, vládli v Sovětském svazu prakticky až do 70. let. Kliment Vorošilov zemřel v roce 1969.