Počátky kariéry Kiriilla Afanasjeviče Merckova v Rudé armádě byly typické pro většinu jejích vysokých důstojníků. Možná, že pro něho bylo štěstím, že se příliš nevymykal průměru, takže když došlo koncem 30. let na uřezávání hlaviček, nebyl mezi postiženými. A to i přesto, že ve Španělsku, kam byl za místní občanské války poslán jako vojenský poradce republikánské vlády, měl možnost poznat Západ.

Na začátku 2. světové války si však Mereckov určitou dobu musel připadat jako na houpačce. Po návratu do Sovětského svazu se stal počátkem roku 1939 velitelem Leningradského vojenského okruhu. V této funkci vypracoval plán útoku na Finsko za Zimní války, který na rozdíl od názoru moudrého maršála Šapošnikova počítal s krátkou válkou, zhruba na tři týdny, po níž se měla finská obrana zhroutit. Stalin dal pochopitelně přednost Mereckovovu plánu se známými katastrofálními důsledky. Odnesl to Mereckov, který byl přechodně degradován, ale již v létě 1940 se stal náčelníkem generálního štábu a náměstkem lidového komisaře obrany.

Když se v zimě 1940 uskutečnily štábní válečné manévry, obnažily slabost Rudé armády. Jednotky vedené Mereckovem podle zastaralých metod byly poraženy dynamickým a moderně uvažujícím Žukovem. Na poradě generálního štábu 13. ledna 1941 vybuchl Stalin vzteky a na místě zbavil Mereckova funkce. Přesto Mereckov zůstal náměstkem lidového komisaře obrany a před vypuknutím války byl jmenován koordinátorem vojsk na severozápadním strategickém směru. V rámci řádění Berijových a Mechlisových orgánů, které tvrdě zasáhly proti velícím důstojníkům ustupující Rudé armády v létě 1941, byl 4. července zatčen pro zradu a brzy nato popraven generál Pavlov. Při mučení, během nějž se měl přiznat ke všemu možnému i nemožnému, zatáhl do svého případu i Mereckova, který byl v zápětí zatčen a podroben krutému mučení. Mlátili ho gumovými pruty, dokud nebyl celý od krve. Přesto měl opět štěstí. Stalin usoudil, že se bez něho nemůže obejít.

Mereckov se stal zmocněncem vrchního velitelství Rudé armády ( Stavky ) při velitelství Severozápadního frontu a později sehrál důležitou úlohu během bojů kolem Leningradu a v Karélii. Velel ofenzívě proti Finsku v létě 1944, a přestože ofenzíva neuspěla, byl odměněn povýšením na maršála SSSR a vedl další boje proti Němcům v Laponsku, mnohem úspěšnější, při nichž pronikl až na území Norska. Po skončení 2. světové války v Evropě se podílel na invazi do Číny, kde velel 1. dálněvýchodnému frontu, který po obsazení východního Mandžuska pronikl do bývalého ruského přístavu Port Arthur, dnes součást dvojměstí Lü – Ta.