Maršál Vasilevskij se narodil roku 1895 v Novoji Gločiche v Kostromské oblasti. Měl široká ramena a hruď jak zvon, ale také živou tvář a jemné, uhlazené způsoby. Takto si ho vychoval Šapošnikov. Tento skvělý štábní důstojník byl jeho nástupcem nejen co do profesionality, nýbrž také jako jediný džentlmen mezi hrdlořezy a Stalinův speciální důvěrník. Jeho slušnost mátla, ale i oslňovala a bavila Stalina, jemuž vždy scházela. Vasilevskij pocházel z onoho zaniklého světa, který Stalina fascinoval. Jeho otec býval zámožným vesnickým popem v Povolží a on sám byl připravován na kněžskou dráhu, ale nakonec se stal kapitánem carského vojska. Když vstoupil do Rudé armády, musel se zřeknout svého otce a přerušit s ním veškeré styky. Stalin po poradách často žádal, aby ještě zůstal. Chtěl si s ním povídat, zda ho někdy lákalo kněžství.

Vasilevskij absolvoval v mládí kněžský seminář pravoslavné církve v Kostromě, ale původně se chtěl věnovat zemědělství. Vlastenecké cítění ho na začátku 1. světové války přivedlo jako dobrovolníka do řad ruské armády, z níž po bolševickém převratu v listopadu 1917 odešel s hodností kapitána. Během roku 1918 pracoval v rodné vesnici jako učitel a teprve na jaře 1919 byl mobilizován do Rudé armády.

Tehdy začala vojenská kariéra, která trvala do roku 1959 a během níž se zúčastnil občanské války, polsko – sovětské války, Zimní války s Finskem v letech 1939 – 1940, Velké vlastenecké války s Německem a Mandžuské strategické operace, tedy války s Japonskem v srpnu – září 1945. Maršálem SSSR byl jmenován 16. února 1943, pouhých dvacet devět dnů po svém povýšení na generála armády. Vyvrcholením Vasilevského vojenské kariéry byla Velká vlastenecká válka, kdy sehrál jednu z klíčových rolí při strategickém a operačním plánování sovětské obrany a následných ofenzív, jež vedly k porážce nacistického Německa. Po onemocnění Stalinova náčelníka štábu maršála Šapošnikova nastoupil na jeho místo. Ve druhé fázi války byl stále častěji pověřován rolí představitele hlavního stanu vrchního velení – Stavky, při koordinaci spolupráce více frontů v rozsáhlých strategických operacích a nakonec se sám stal jeho členem. Plánoval prakticky všechny operace Rudé armády a od dubna 1945 byl pověřen plánováním Strategické mandžuské ofenzivní operace, kterou na konci 2. světové války Rudá armáda přispěla ke kapitulaci Japonska.

Bez ohledu na některé kritické názory se dnes za největší přínos Vasilevského sovětskému válečnému úsilí pokládá operace Uran, kterou byla na přelomu roku 1942 a 1943 skončena vítězně bitva u Stalingradu. Dne 12. září při poradě se Stalinem navrhli Vasilevskij a Žukov provedení rozsáhlé operace, jejímž smyslem bylo na jihu a na severu od Stalingradu prolomit slabší místa německé fronty hájená rumunskými a italskými jednotkami a následně obklíčit německou 6. armádu ve Stalingradu. Operace byla zahájena za Vasilevského koordinace 19. listopadu 1942 a skončila jednoznačným úspěchem.

Vasilevského většinou jeho současníci a kolegové pokládali za slušného člověka a výborného velitele. Maršál Žukov jej popisuje jako brilantního vojevůdce schopného Stalina přesvědčit i během vzrušených diskuzí. Někteří historici ho dokonce pokládají za schopnějšího velitele, než byl Žukov. Po válce, dokud žil Stalin, byl Vasilevskij nejprve náčelníkem generálního štábu ( do roku 1949 ) a potom ministrem obrany ( do roku 1953 ). Po Stalinově smrti jej Chruščov nahradil stranickým maršálem Bulganinem a nakonec v roce 1959 Vasilevskij skončil v dekorativní loutkové hodnosti generálního inspektora.