Josif Vissarionovič Stalin byl jedním z nejkrutějších diktátorů v dějinách lidstva, přímo či nepřímo po sobě zanechal miliony mrtvých. Narodil se roku 1878 v Dori u Tbilisi v Gruzínsku. V Sovětském svazu se mu podařilo nastolit systém, který má nejspíše nejblíže k orwellovské představně totalitního systému.„Velký Bratr“. Stalin věděl všechno o všech, zatímco mezi lid vystupoval jen málokdy. Josif Vissarionovič Džugašvili, jak zní jeho pravé jméno, se narodil 18. prosince 1878 v gruzínském městě Gori. Otec Vissarion byl švec, spíše než šití bot se však často věnoval alkoholu. Když se opilý navracel domů, často bil jak ženu, tak chlapce, který byl de facto jedináčkem, neboť další tři děti zemřely velmi mladé. Otec nakonec údajně zemřel v hospodské rvačce. Matka Jekatěrina se tak musela otáčet, aby jako pradlena a švadlena sehnala dostatek peněz na provoz domácnosti. Byla silně věřící, což poznamenalo i malého Josifa, který v osmi letech nastoupil do církevní školy v Gori.

Těžké dětství Sosovi, jak zněla jeho přezdívka z dětství, znesnadňovala i poměrně malá postava, jizvy po neštovicích na obličeji a slabší levá paže, následek otravy krve. V patnácti získal stipendium v jezuitském semináři v Tbilisi, kde studoval, aby se dle přání matky stal knězem. Sám však po tomto povolání příliš netoužil.  Připojil se ke skupině radikálů zvané Mesame Dasi a hlásal myšlenky nezávislosti Gruzie a socialistického učení. Josif si jako radikál zvolil přezdívku „Koba“. Koba byl národní hrdina, který bojoval za nezávislost Gruzie. V gruzínštině Koba znamená „Nezkrotný“ a Josif si tohoto hrdinu idealizoval již od dětství. Jméno Stalin, znamenající „Muž z oceli“, mu vybral až Lenin a používal jej o mnoho let později, někdy v roce 1912.

Mladý Josif opustil seminář v roce 1899, možná z něj byl i vyloučen. Pokoušel se uživit jako soukromý učitel a později i jako písař, ale mnoho neuspěl. Úspěšnější byl v propagaci marxismu, a proto se o něj již v roce 1901 začala zajímat carské policie. V dubnu 1902 ho zatkla a odeslala do pracovního tábora na Sibiř. Z tábora se mu podařilo uprchnout a v roce 1904 již byl zpět v Tbilisi. Ten stejný rok se oženil s Jekatěrinou Svanidze, ale manželství vydrželo jen tři roky, než žena zemřela a Kobovi zanechala malého synka Jakova. Jakov nikdy otci nepřirostl k srdci, jeho tvrdý přístup ho nakonec dohnal k pokusu o sebevraždu. Nepodařilo se mu to však a Stalin zhodnotil jeho pokus slovy „Neumí ani střílet rovně“. Nakonec zahynul za 2. světové války, když ho otec odmítl vyměnit za polního maršála Pauluse, kterého se mu podařilo zajmout u Stalingradu. Údajně prohlásil, že „poručík nestojí za generála“, podle jiných pak, že „nemá syna“. Jakov každopádně zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen  roce 1943.

V roce 1905 se Koba ve Finsku setkal s Leninem, který ho silně ovlivnil. V následujících letech organizoval bankovní loupeže či vydíral gruzínské boháče, aby bolševikům zajistil dostatek peněz v pokladně. Střídal též zatčení a útěky, stále však zůstával oddán své věci. Odměny se dočkal na stranické konferenci v Praze, kde se za přičinění Lenina dostal do nově vytvořeného Ústředního výboru strany. Byl poslán do Petrohradu, kde kromě jiných úkolů vedl též bolševický list Pravda. V roce 1913 však uhodila kosa na kámen a Stalin byl odeslán do jednoho z nejtvrdších trestaneckých táborů na Sibiři – Kurejky. Strávil tam dlouhé čtyři roky, ven se dostal až po abdikaci cara Mikuláše II., po revoluci v roce 1917.

Hlavními postavami Velké říjnové socialistické revoluce byli bezesporu Lenin a Trocký, nicméně Stalin stojící v pozadí získal také důležité zásluhy. Pozice bolševiků rozhodně nebyla neotřesitelná, o nadvládu nad Ruskem museli bojovat s procarsky orientovanými „bílými“. Stalin se v tomto konfliktu angažoval přímo na frontě, zároveň byl v roce 1919 zvolen spolu s Leninem, Kameněvem, Trockým a Dzeržinským do Politbyra, nejužšího vedení strany. Důležité bylo též Stalinovo působení v Orgbyru, organizačním výboru, které mu umožnilo dosazovat stranické funkcionáře a obklopit se blízkými osobami.

V roce 1919 se Stalin též oženil s mladičkou, tehdy teprve osmnáctiletou Naděždou Allilijevovou. Manželství s Naděždou trvalo třináct let. Dne 8. ledna 1932 odešla po hádce se Stalinem ze stranického večírku a druhý den ji našli mrtvou v jejím pokoji. Oficiálně zemřela na zánět slepého střeva, nicméně velmi pravděpodobně to byla sebevražda. Odvážnější teorie dokonce tvrdí, že ji zastřelil sám Stalin, ale to se zdá být nepravděpodobné. Zbyla po ní dcera Světlana, Stalinovi asi nejbližší člověk a syn Vasilij, který se upil k smrti.

Vraťme se však k Rusku po převzetí moci komunisty. Ve válce s bílými zvítězili a Stalin se pomalu dostával na vrchol. V roce 1922 byl jmenován generálním tajemníkem strany a začal využívat svého postavení k získávání informací o svých protivnících, které nechal sledovat či odposlouchávat. Lenin si pravděpodobně uvědomil svoji chybu a za pomoci Trockého chtěl Stalinovu moc omezit, ale zabránil mu v tom infarkt, po kterém zůstal ležet ochrnutý na lůžku. Stalinovi se podařilo těžce nemocného Lenina izolovat a stal se jeho v podstatě jediným spojením se světem. Lenin sepsal své zhodnocení Stalina, o kterém prohlásil, že ve svých rukou soustředil přílišnou moc, o které si nebyl jist, že ji dokáže obezřetně použít. Zároveň Stalina považoval za příliš hrubého a navrhoval jeho odvolání z funkce generálního tajemníka. Stalin se však k tomuto dopisu dostal a nechal ho přečíst na zasedání strany, jelikož kritizoval i jeho odpůrce. Strana jej podpořila a tak když Lenina v lednu 1924 postihlo krvácení do mozku a zemřel, byla pro něj cesta k obrovské moci uvolněna.

Po Leninově smrti se sice rozpoutal boj o vedení strany, Stalin ale držel otěže pevně v rukou. Postupně oslaboval pozice Zinověva, Kamevěva a Trockého. Poslední jmenovaný udělal tu chybu, že ani po svém vypovězení ze země nemlčel a hlásal svoje ideje. Stalin ho tak v roce v roce 1940 nechal v Mexiku, kde v té době pobýval, zavraždit.  Ani Zinověv s Kamenivem nedopadli o mnoho lépe, byli obviněni v monstrprocesech v polovině 30. let a následně popraveni. Nejdéle se ve vedení strany udržel Bucharin, ale i ten po pokusu o odpor proti Stalinově hospodářské politice musel v roce 1929 Politbyro opustit. Spor se vedl o Stalinův plán industrializace země, který měl vystřídat „nový ekonomický plán“ z let dvacátých. Stalinovo vítězství dalo volný průchod pětiletkám a urychlenému budování průmyslu. Stalin se však rozhodl vypořádat se i s venkovem. Plán kolektivizace venkova zahrnoval sebrání půdy a její rozdělení kolchozům, čímž mělo být zajištěno efektivnější zemědělství. Bohatí sedláci ( kulaci ), často končili v pracovních táborech. Následkem změn v zemědělství byl rozsáhlý hladomor, kterému podlehlo okolo deseti milionů lidí ( lze se však setkat i s vyššími čísly ).

Nejen zemědělci však plnili gulagy. Stalin nacházel další vnitřní nepřátele – intelektuály, příslušníky jiných stran či církevní hodnostáře. A od poloviny 30. let i bolševiky. Zinověv a Kameněv byli označeni za teroristy, před popravčí četou skončil i šéf tajné služby Jagoda, který věrně odstraňoval Stalinovy odpůrce. Moskevské procesy však nepřežil ani elitní generál Michail Tuchačevský. Armáda ostatně odnesla Stalinovo řádění velmi těžce.  Naprostá většina jejího velení skončila v gulazích či byla popravena, což se velmi negativně promítlo v roce 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden Německem.

Kdo se nemusel postavit před zaujatý tribunál, byl Sergej Kirov. Jeho popularita ohrozila Stalina v roce 1934 natolik, že ho pravděpodobně nechal odpravit. Jeho role v Kirovově smrti však nikdy nebyla prokázána, dokonce mu vystrojil velký pohřeb u kremelské zdi. Stalin nešetřil ani rodiny svých „blízkých“. Polina Molotovová, manželka dlouholetého ministra zahraničí, skončila v pracovním táboře na deset let. Následkem nemilosrdných čistek se však v roce 1939 kdy začala 2. světová válka, stal neomezeným vládcem Sovětského svazu. Stalinovo rozhodnutí o uzavření paktu o neútočení ( Pakt Molotov – Ribbentrop ) s Hitlerem byl ostatně jeden z důvodů,  proč si Němci mohli dovolit napadnout Polsko. Ostatně i SSSR si přišel na svůj díl Polska, na které zaútočil 17. září 1939. V listopadu pak Sovětský svaz napadl Finsko a začala tzv. Zimní válka, v níž se však sovětské jednotky příliš nevyznamenaly. Expanze však pokračovala v Pobaltí, kde Stalin zabral nezávislé republiky a v Rumunsku, které Sovětům muselo odevzdat Besarábii.

Dne 22. června 1941 Němci zahájili „Operaci Barbarossa“ a vtrhli na území SSSR. Doposud se vedou spory o tom, nakolik Sověti německý útok očekávali ( Stalin sám odmítal uvěřit, že by Hitler SSSR napadl ), každopádně úspěchy Wehrmachtu v prvních měsících války proti Sovětskému svazu byly obrovské. Němci byli zastaveni až na předměstí Moskvy. Sovětům začalo jít o vše, vžil se název „Velká vlastenecká válka“. Tvrdá ruská zima a fakt, že Stalin poručil přesunout válečný průmysl dále na východ, kde nebyl v dosahu Luftwaffe, začaly spolu s obrovskou materiální podporou Spojenců převažovat misky vah na sovětskou stranu. Sověti zahájili sérii protiútoků a nakonec před sebe Němce hnali takovou rychlostí, že se do Berlína dostali dříve než Spojenci. Navráceným zajatcům z války se však nevedlo dobře, skončili povětšinou v gulazích jako zrádci. Na domácí scéně je po výhře ve válce generalissimus Stalin ( titul nejvyššího velitele sovětských armád si udělil v průběhu války ) viděn jako velký vůdce a hrdina, Západ ho však již v té době vnímal s podezřením.

Spojenectví, vytvořené na jednotlivých konferencích „velké trojky“ v průběhu války, se rychle rozpadlo a došlo k rozdělení sfér vlivu, včetně rozštěpení Německa, ze kterého v roce 1949 vznikly dva státy. Stejně tak si SSSR zachoval svůj vliv v zemích, které osvobodil od nacistů během války. Winston Churchill ve slavném projevu v roce 1946 ve Fultonu prohlásil, že „od Štětína na Baltu po Terst u Jadranu spadla železná opona“. Po válce byla vyhlášena čtvrtá pětiletka, která měla něco udělat s tristními ekonomickými podmínkami v SSSR. Zároveň ale začala další vlna čistek, i když v menším měřítku než dříve. U Stalina se též začal více projevovat jeho odpor k židům, údajně plánoval genocidu ruských židů. Dne 1. března 1953 Stalina po večeři s ministrem vnitra Lavrentinem Berijou a budoucími vůdci strany Georgijem Malenkovem, Nikolajem Bulganinem a Nikitou Chruščovem ranila mrtvice. Přestože nezemřel okamžitě, jeho stav byl natolik špatný, že byl uložen na lůžku a nepoznával lidi kolem sebe. Dne 5. března 1953 pak generalissimus Stalin vydechl naposledy, údajně též proto, že Berija, který ve svých rukou soustředil velikou moc a obával se Stalinova zásahu, pozdržel lékařskou pomoc. Jako příčina smrti bylo určeno krvácení do mozku. Stalin byl pohřben se všemi poctami a ulehl v mauzoleu po boku Lenina. O osm let později však jeho ostatky byly z mauzolea převezeny a pohřbeny u kremelské zdi.