Generál Sikorski se narodil roku 1881 v Tuszówu Narodowym v Haliči v Rakousku – Uhersku. Přestože statečně bojoval za 1. světové války v Polské legii po boku rakousko – uherské armády proti Rusku, po obnovení nezávislého Polska ( zejména v polsko – sovětské válce v letech 1919 – 1921 ) zastával na začátku 20. let funkci předsedy vlády a ministra vojenských záležitostí a v meziválečném období se stal jedním z mezinárodně známých propagátorů užití tanků ve válce. Po porážce Polska v roce 1939 odešel přes Rumunsko na Západ, kde vytvořil v Paříži polskou vládu v exilu a stal se jejím předsedou i vrchním velitelem ozbrojených sil.

Tak byla zachována legitimní kontinuita polské vlády, která byla uznána i domácím obyvatelstvem okupovaného Polska. Západní Spojenci jeho vládu uznali též, zejména vzhledem k tomu, že i přes okupaci území Polska ovládala značné ozbrojené síly. Polské válečné loďstvo odplulo do Velké Británie a mnoho tisíc polských vojáků uprchlo přes Rumunsko, Maďarsko a Baltské moře na Západ. Ve Franci a v Sýrii, která byla pod francouzskou mandátní správou, se vytvářela nová polská armáda.

Již v roce 1940 se polští vojáci zúčastnili bitvy o Narvik v Norsku i obrany Francie. Ve Francii též působilo polské vojenské letectvo. V té době byla polská armáda třetí největší spojeneckou armádou, která měla jen ve Francii 84 000 vojáků. Přestože při porážce Francie mnoho polských vojáků padlo nebo bylo internováno ve Švýcarsku, odmítl Sikorski Pétainovu kapitulaci. Když se 19. června 1940 setkal s britským premiérem Winstonem Churchillem, slíbil mu, že Poláci budou dál bojovat po boku Velké Británie. Jeho vláda se přestěhovala do Londýna a dokázala tam evakuovat mnoho Poláků.

Po německém útoku na Sovětský svaz Sikorski pochopil zásadní změnu, k níž v průběhu války došlo a již v srpnu 1941 uzavřela jeho vláda s Moskvou dohodu, na jejímž základě Stalin prohlásil německo – ruský pakt  ze srpna 1939 za zrušený a propustil desítky tisíc polských zajatců a dalších Poláků. Již tehdy se však objevil problém – po další dva roky zůstalo utajeno, co se vlastně stalo s několika desítkami tisíc polských důstojníků, kteří padli do rukou Rudé armády v září 1939. Zároveň se začala rýsovat budoucí sovětská politika, která směřovala k zachování sovětských územních zisků na úkor Polska z roku 1939. Hodlala mu je nahradit přidělením německých území, která Sověti chtěli dobýt ( Východní Prusko, Slezsko ) a odkud měly v úmyslu odsunout německé obyvatelstvo. Sikorski sice v územních otázkách zaujal pružný postoj, ale ochota vzdát se území na východě ho připravila o sympatie silné polské komunity ve Spojených státech. Když v lednu 1942 jednal o budoucnosti Polska s britským ministrem zahraničí Anthonym Edenem, představoval si vytvoření nové polsko – litevské unie jako království pod vládou některého anglického prince.

Vztahy Sikorského vlády se Sovětským svazem, které byly od začátku velmi křehké, dospěly k definitivnímu zlomu v roce 1943, kdy 13. dubna Německo oznámilo, že byly v Katyňském lese u Smolenska nalezeny hroby s pozůstatky 4 000 polských důstojníků zavražděných sovětskými bezpečnostními orgány. Stalin však tvrdil, že toto zvěrstvo spáchali Němci, ačkoliv na rozhodnutí bolševického politbyra o fyzické likvidaci polských důstojníků z 5. března 1940 byl jeho podpis. Sovětský svaz až do 90. let soustavně popíral svou vinu a teprve těsně před rozpadem Sovětského svazu přiznali Sověti pravdu.

Když se 4. července 1943 generál Sikorski vracel z inspekční cesty polských ozbrojených sil na Středním východě do Londýna, jeho letoun B – 24 Liberator těsně po startu z Gibraltaru havaroval. Sikorski s dcerou, náčelník štábu Tadeusz Klimecki a sedm dalších členů jeho doprovodu zahynuli. Generál byl původně pochován na polském válečném hřbitově v Newark – on – Trentu v Anglii. Dne 17. září 1993 byly jeho ostatky exhumovány a přeneseny do královské krypty v zámku Wawel v Krakově. Vzhledem k podezření z atentátu provedla již v roce 1943 britská vláda podrobné šetření, z něhož vyplynulo, že neexistují žádné důkazy o tom, že by Sikorski byl zavražděn. K témuž závěru dospělo i zkoumání, které bylo v Polsku uskutečněno až v roce 2009.