Velkoadmirál Raeder se narodil roku 1876 ve Wandsbecku. Jeho účast ve 2. světové válce začala vlastně mnohem dříve, než tato válka vypukla. Již v říjnu 1938 byl jmenován admirálem a stal se vrchním velitelem válečného námořnictva Výmarské republiky. Jeho vztah k nacismu byl podmíněn úsilím Adolfa Hitlera o obnovení síly německého válečného námořnictva a jeho použití ve válce, jež by napravilo nepříjemné důsledky porážky v 1. světové válce. Proto Raeder na jedné straně podporoval Hitlerovu politiku remilitarizace Německa, ale na druhé straně údajně dosti rozhodně nesouhlasil s jinými stránkami nacistické politiky. Pokud tomu tak skutečně bylo, nelišil se od většiny německé vojenské elity, která v Hitlerovi spatřovala svého muže a byla ochotna přehlížet vše ostatní, dokud jim šel na ruku v jejich úmyslech.

Hitler se pochopitelně vůči nejvyšším představitelům vojenské a námořní elity, v jejímž čele Raeder stál, choval s patřičnou velkorysostí. Den před Raederovými šedesátinami mu udělil vysokou hodnost generáladmirála. Přesto musel Raeder u Hitlera soustavně bojovat o přidělení potřebných finančních prostředků na nákladnou výstavbu Kriegsmarine s politicky mnohem silnějším vrchním velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem. Do víru 2. světové války, k níž dlouho své milované válečné loďstvo Raeder připravoval, vstupoval již jako velkoadmirál, nositel nejvyšší hodnosti v námořnictvu. K programu Hitlerovy expanze do západní Evropy přispěl původně neplánovaným napadením Dánska a Norska označovaným jako operace Waserübung. Jejím cílem bylo zajistit německému válečnému námořnictvu bezpečná kotviště mimo dosah britského Královského letectva a poskytnout mu přímý vstup do Severního moře. Provedením operace i za cenu poměrně velkých ztrát předešel Raeder o několik hodin obdobný záměr Britů a Francouzů. Naplánování a realizace této operace se po válce staly hlavním bodem obžaloby Raedera z válečných zločinů – vedení agresivní války.

V dalším průběhu války se však začaly projevovat rozdíly ve strategickém přístupu Raedera a Hitlera, za nimiž lze vytušit rozpory představ vojenského profesionála vysoké úrovně a vojenského amatéra směřujícího k ideologickému pojetí úlohy války. Již vůči operaci Seelöwe ( Lvoun ), připravované invazi do Velké Británie, se Raeder stavěl vlažně, neboť měl vážné pochybnosti jak o její reálnosti, tak o její účinnosti. Dával přednost vedení námořní války v Atlantském oceánu zvýšením počtu ponorek a malých hladinových lodí. Nakonec se jeho obavy z toho, že Göringova Luftwaffe nebude schopna dosáhnout vzdušné převahy, potvrdily a Hitler musel odložit a nakonec i zrušit připravovanou invazi. Místo toho se soustředil na přípravu operace Barbarossa. To však byl další zdroj sporů s Raederem, který se domníval, že strategický cíl německého válečného úsilí leží ve Středomoří, v severní Africe, na Maltě a v konečné fázi na Blízkém východě.

Raederovu pozici u Hitlera v dalším průběhu války podkopaly neúspěchy válečného námořnictva, zejména neúspěšná bitva v Barentsově moři a zároveň rostoucí úspěchy ponorkové flotily pod velením admirála Karla Dönitze. Raeder odešel ze svého postavení vrchního velitele válečného námořnictva v lednu 1943 a nahradil ho právě Karl Dönitz. Roku 1946 byl Raeder postaven před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a odsouzen zejména za plánování agresivní války k doživotnímu žaláři. Později mu byl trest snížen a ze zdravotních důvodů byl v září 1955 propuštěn na svobodu, zemřel o pět let později v roce 1960.