Meyer se stal jedním z nejmladších generálů Waffen – SS. Narodil se v Jerxheimu v roce 1910. Původně sloužil u meklenburské policie, v roce 1934 ale vstoupil do pluku Leibstandarte SS Adolf Hitler. S jednotkou bojoval v Polsku a Francii. Již jako divize mířila Leibstandarte počátkem dubna 1941 přes Jugoslávii do Řecka. Vynikající Meyerovo velení zajistilo Němcům porážku řeckého odporu u jezera Castoria. Meyer šel vždy v čele průzkumné jednotky a později i v čele divize. Svými smělými akcemi si již v prvních dnech války vysloužil přezdívku Panzermeyer nebo Schnell Meyer. Obdržel Rytířský kříž Železného kříže. Při vpádu do Sovětského svazu řídil průzkumný oddíl. Svým mužům velel u Umaně, Chersonu, Prikopu, Taganrogu a u Rostova. Uznáním za jeho výkony bylo udělení Dubových ratolestí, jichž se stal 195. příjemcem.

V roce 1943 Panzermeyer, jak se mu tehdy již běžně říkalo, převzal velení svého vlastního pluku v rámci 12. tankové divize SS Hitlerjugend. Když byl velitel této divize, SS – Brigadeführer Fritz Witt, 16. června 1944 zabit na bojišti spojeneckou námořní palbou, Meyer převzal velení. Se zbylými muži se marně snažil zastavit postup invazních vojsk Spojenců. Za své velení obdržel Dubové ratolesti s meči. Již jako generálmajor SS byl 6. září 1944 vážně zraněn a 17. listopadu 1944 zajat u Amiensu belgickými partyzány. Následně se dostal do amerického zajetí. Američané ho nakonec předali Britům.

Po válce Meyera postavili před kanadský soud v Aurichu a soudili za válečné zločiny ( jeho podřízení v Normandii zavraždili kanadské zajatce ). Odsoudili ho k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl však poté změněn na trest doživotí. Meyer byl převezen do Kanady. O několik let později ho přesunuli zpět do Německa, definitivně byl, po mnoha odvoláních, propuštěn z vězení 6. září 1954. Jeho zdravotní stav se zhoršil v důsledku zranění utrpěných ve válce. Při oslavě svých 50. narozenin dostal těžký infarkt, který se stal příčinou jeho smrti. Zemřel 23. prosince 1960 v Hagenu, ve Vestfálsku.