Hermann Göring se narodil roku 1893 v Mariánských lázních v Čechách, tehdy v Rakousku – Uhersku. Bylo by mimořádně obtížné či zcela nemožné pokoušet se byť jen zevrubně vylíčit vše, čím se druhý muž Třetí říše zasloužil o vypuknutí 2. světové války, její cílevědomou všestrannou přípravu i hrůzostrašný průběh včetně nejtemnějších aspektů, holocaustu Židů i dalších případů genocidy a válečných zločinů všeho druhu, i toho, jak jejího průběhu zneužíval ke svému osobnímu obohacení. Hermann Göring, syn diplomatického úředníka, vyrostl na hradech Valdestein u Norimberka a Mautendorf v Rakousku u Innsbrucku, které patřily rytíři z Epensteinu, milenci jeho matky. Ve svých třinácti letech se stal žákem elitní vojenské akademie v Karlsruhe a od šestnácti pak důstojnické kadetní školy v Gross – Lichterfelde. Za 1. světové války sloužil v začínajícím vojenském letectvu a do konce války se vypracoval na jedno z es mezi německými stíhacími letci a velitele elitní Richthofenovy eskadry. Získal nejvyšší německé vyznamenání Za zásluhy.

Po válce, když Německo mělo mj. zakázáno vlastnit vojenské letectvo, pracoval jako civilní pilot v Dánsku a Švédsku, kde se seznámil se svojí budoucí první manželkou, baronkou Karin von Rosenovou, jež se kvůli němu rozvedla. Vzali se v roce 1922. V témže roce se seznámil s Adolfem Hitlerem, jehož myšlenky ho uchvátily a stal se členem NSDAP. Jako bývalému důstojníkovi mu Hitler svěřil velení úderných oddílů strany SA. Göring se zúčastnil po Hitlerově boku neúspěšného pivního puče v roce 1923, při kterém byl vážně zraněn do stehna. Před zatčením se mu podařilo s manželkou uniknout do Rakouska, ale vinou morfia, které musel brát pro utišení bolestí, získal narkotický návyk a musel dvakrát podstoupit detoxikační kůru v sanatoriu pro duševní choroby ve Švédsku.

Když se v roce 1927 vrátil do Německa, zapojil se znovu do činnosti nacistické strany a byl za ni roku 1928 zvolen do Říšského sněmu. Později se stal uznávaným vůdcem stranické frakce a roku 1932, když nacisté získali 230 křesel, byl zvolen předsedou Říšského sněmu. O rok později se stal pruským ministrem vnitra a využil této funkce k založení tajné státní policie a ke zřízení koncentračních táborů. Po požáru budovy Říšského sněmu 27. února 1933 zorganizoval rychlé policejní potlačení komunistů a sociálních demokratů včetně jejich poslanců. Tak se nacistům podařilo odstranit opozici a prosadit zmocňovací zákon, který nastolil Hitlerovu diktaturu.

Do konce 30. let byla pozice Göringa jako druhého muže nacistické Třetí říše mimořádně pevná. Stal se nejprve říšským komisařem letectva, Luftwaffe, do března maskované jako civilní aerolinky. Od roku 1933 byl též vrchním říšským lovčím, v kterémžto úřadě si mimo jiné uspokojoval svou loveckou vášeň. V roce 1934 sehrál jednu z vedoucích rolí při likvidaci vedoucích činitelů SA v čele s jejich velitelem Ernstem Röhmem při takzvané Noci dlouhých nožů. Zároveň předal zodpovědnost za bezpečnost říše vůdci SS Heinrichu Himmlerovi včetně starosti o koncentrační tábory. Vytvořil si zároveň vlastní ústav, který se soustředil na rozsáhlé telefonní a radiové odposlechy a využíval Luftwaffe k leteckému průzkumu v příhraničních oblastech sousedních zemí.

S přípravou války úzce souvisela nová Göringova funkce komisaře pro čtyřletý plán, vytvořená roku 1936, ve které měl převádět říši na válečné hospodářství a případně začleňovat do říšských podniků hospodářství anektovaných zemí. Řídil také vyvlastňování židovského kapitálu v Německu. Hitler zároveň v této době využíval Göringa jako zvláštního vyslance, který se věnoval získávání diplomatů cizích zemí pro porozumění Hitlerově politice. Přestože se Göring pravděpodobně upřímně snažil vyhnout válce, nebo ji alespoň oddálit, zapojil zároveň Luftwaffe do plánování a realizace bleskové války úspěšné v první fázi válečného konfliktu. Počáteční úspěchy mu přinesly v roce 1940 jmenování Říšským maršálem, hodnosti, jež nebyla v německé armádě použita více než sto let.

Specifickou oblastí, jež by sama o sobě stačila na zvláštní analýzu a zajímavé popisy, byla Göringova povaha, v níž se u něho pod vlivem stresu a problémů souvisejících s trvalou závislostí na parakodeinu prosazovaly takové vlastnosti, jakými jsou egocentrismus a záliba v bombastických oděvech a uniformách, vyznamenáních a špercích. Dále u něho docházelo k prudkým střídáním nadšení a depresí a k poruchám žlázových funkcí, jež patrně způsobily jeho nadměrnou obezitu. Také Göringovo drancování evropské ekonomiky společně s chorobnou vášní sbírat umělecká díla z celé okupované Evropy by vydaly na mnoho stran textu. A konečně je tu nesporná Göringova odpovědnost za spuštění nejhoršího vražedného mechanismu Třetí říše, holocaustu. Protože to byl právě on, kdo již v červenci 1941 svěřil Hitlerovým jménem Reinhardu Heydrichovi zodpovědnost za osud evropských Židů.

Göringova neukázněná povaha nedokázala odolávat těžkým nárokům vyvolaným válkou a říšský maršál byl příliš slabou osobností, než aby dokázal odporovat Hitlerovu mylnému stranění výrobě bombardérů namísto stíhaček. Tak se stalo, že schopnosti Luftwaffe bránit území říše klesaly. Göring postupně ztrácel tvář, nejdříve po porážce v bitvě o Británii a potom při zhoršujícím se bombardování území Třetí říše. Také zcela zklamal v některých konkrétních případech, z nichž nejviditelnější byla neschopnost Luftwaffe zajistit zásobování obklíčené 6. armádě ve Stalingradu. Göringovi se jistou dobu dařilo svádět neúspěchy Luftwaffe na některé své podřízené, ale jeho autorita mezi ostatními Hitlerovými generály, postupně klesala, až mu zůstala pouze vůdcova přízeň. O tu se nakonec připravil sám, když se pokusil v posledním okamžiku před Hitlerovou sebevraždou převzít funkci hlavy státu. Usoudil totiž, že se Hitler ocitl v situaci, kdy svou funkci nemůže vykonávat. Hitler ho pod vlivem Bormanna sesadil, vyloučil z nacistické strany a přikázal zatknout. Göring se však domníval, že bude Spojenci stejně pokládán za oprávněnou hlavu státu a vzdal se po Hitlerově sebevraždě Američanům.

Göringově mnohostrannému podílu na 2. světové válce se dostalo náležité odměny, když byl dne 30. září 1946 norimberským tribunálem shledán vinným a odsouzen k smrti. Jeho obhajoba neuspěla v konfrontaci s nezvratnými důkazy obžaloby. Když zjistil, že má být oběšen, napsal Spojenecké kontrolní radě, že by neměl námitky proti zastřelení, ale že nehodlá usnadnit popravu německého říšského maršála oběšením a proto se otráví. Vydechl naposledy ve 22 hodin 45 minut 15. října 1946. Jeho popel byl tajně rozsypán na neznámém místě nic netušícími spojeneckými vojáky spolu s popelem dalších jedenácti nacistů oběšených brzy ráno 16. října 1946 za své zločiny proti lidskosti.