Ferdinand Schörner se narodil v Mnichově 12. června 1893 a za 1. světové války sloužil v bavorském pěším pluku německého horského sboru. Dne 24. října 1917, během bitvy o Caporetto v Itálii, získal Schörner prestižní vyznamenání Pour le Mérite ve stejné akci, za níž je získal i Erwin Rommel. V počátečních fázích 2. světové války podléhala Schörnerovi 6. rakouská horská divize. Ten poté povýšil do velení velitele XL. tankového sboru v Rusku. Dalším Schörnerovým působištěm byl štáb vrchního velitelství pozemní armády, které pod přímým Hitlerovým dohledem řídilo boje v Sovětském svazu. Během práce na OKH se fakticky stal vrchním velitelem skupiny armád A.

Tento stav byl potvrzen v květnu 1944. O dva měsíce později se Schörner ovšem ocitl ve funkci velitele skupiny armád Sever, nakonec Rusy obklíčené v Kuronsku. V tomto izolovaném postavení vedl energickou, leč beznadějnou obranu. Od skupiny armád Sever byl Schörner v lednu 1945 přesunut ke skupině armád Střed. Jak Rusové postupovali během závěrečných ofenzív války, byla Schörnerova vojska postupně stlačována do stále se zmenšujícího prostoru v okupovaném Československu. Adolf Hitler až do samého konce Schörnera vyzýval, aby se pokusil o průlom a odlehčil Berlínu od ruských útoků.

Jako stoupenec nacismu byl Schörner mužem s velkou osobní odvahou, avšak jeho schopnosti je těžko posoudit. Byl známý tím, že se svými vojáky, jak důstojníky, tak prostými vojíny, zacházel s největší tvrdostí, což ovšem mohlo být důsledkem té skutečnosti, že jej samého využívali jen v těch nejzoufalejších situacích, kdy jeho podpora nacismu mohla zajistit bezvýhradnou poslušnost vůči Hitlerovým rozkazům. V poslední chvíli jej odvaha opustila a než aby se nechal zajmout Rudou armádou, opustil své vojáky a odletěl vzdát se Američanům.