Fedor von Bock se narodil 3. prosince 1890 ve městě Kostrzin. Jako voják vstoupil do elitního 5. pluku pruské pěší gardy. Za 1. světové války sloužil jako řadový důstojník a jeho výjimečný postup vyvrcholil vyznamenáním, v případě nižších důstojníků velmi vzácným, Pour le Mérite. Po 1. světové válce zůstal v Reischwehru a zabýval se především intenzivním výcvikem nových jednotek, které této armádě povolovala Versailleská smlouva. V roce 1934 byl pověřen velením 2. pěší divize a o rok později 3. gruppenkommandu s velitelstvím v Drážďanech.

S vypuknutím 2. světové války v září 1939 Bock postoupil dále na velitelství 1. heeresgruppe ( skupiny armád  ) s velitelstvím v Berlíně. Během války proti Polsku velel do 3. října 1939 skupině armád Sever a poté jej přeložili na západní frontu, aby převzal skupinu armád B pro navrhovanou zimní ofenzívu proti zemím Beneluxu a Francii. Když kampaň v květnu roku 1940 začala, vedl Bock svoji skupinu armád velmi citlivě a zůstal u svého svazu až do 12. září 1940.

Pro potřeby operace Barbarossa, tedy přepadení Sovětského svazu, převzal 1. dubna 1941 velení skupiny armád Střed. Tuto funkci zastával do 18. prosince 1941, kdy byl spolu s několika dalšími veliteli, kteří si troufli nesouhlasit s Hitlerem během bojů o Moskvu, propuštěn. Bockovou poslední funkcí bylo velení skupině armád Jih na východní frontě a to od 18. ledna do 15. července 1942, kdy jej poslali do výslužby. Po téměř následující tři roky žil Bock, jenž byl za úspěšné ukončení francouzské kampaně povýšen 19. července 1940 na polního maršála, poklidně v důchodu. Čtyřiašedesátiletý polní maršál zahynul během jednoho spojeneckého náletu na Šlesvicko – Holštýnsko 4. května 1945, jen pár dnů před koncem války. I když Bock nebyl nijak geniálním vojenským velitelem, byl v každém ohledu jedním z oněch schopných generálů, které Hitler měl.