Gotthard Heinrici se narodil v roce 1886 v Gumbinnenu. Pocházel z rodiny s vojenskými tradicemi. V roce 1905 vstoupil do německé armády a po vypuknutí 1. světové války se zúčastnil bojů na východní i západní frontě. V bitvě u Verdunu utrpěl těžké zranění. Armádě však zůstal věrný a v období Výmarské republiky, kdy vystřídal řadu funkcí, pozvolna stoupal v hodnostním žebříčku. V době příchodu nacistů k moci v lednu 1933 byl podplukovníkem a poté sloužil na Říšském ministerstvu války. Během tažení ve Francii velel XII. armádnímu sboru a byl povýšen na generála pěchoty.

Válku proti Sovětskému svazu zahájil ve funkci velitele XXXXIII. armádního sboru a po úspěších u Mogileva, Smolenska a Kyjeva převzal v lednu 1942 velení 4. armády. Známým se stal zejména díky své úspěšné defenzivní taktice. Povýšení na generálplukovníka následovalo počátkem roku 1943 a v srpnu 1944 převzal Heinrici velení 1. tankové armády, která společně s maďarskou 1. armádou vytvořila armádní skupinu Heinrici. V jejím čele sváděl osm měsíců obranné boje s Rudou armádou na východním Slovensku a Maďarsku. V březnu 1945 převzal velení skupiny armád Visla a koncem války padl do britského zajetí. Po propuštění ze zajateckého tábora v roce 1948 se věnoval spisovatelské činnosti a psaní pamětí. Gotthard Heinrici zemřel ve Waiblingenu v roce 1971.