Carl von Stülpnagel se narodil v roce 1886 v Berlíně. Roku 1939 byl jmenován nejvyšším ubytovatelem a v této funkci energicky, avšak bezúspěšně oponoval z vojenského hlediska Hitlerově připravované západní ofenzívě. V této funkci byl od začátku války do 15. února 1940 a poté od 6. dubna do 29. května 1940. Dne 30. května 1940 byl jmenován velitelem II. armádního sboru, v jehož čele se účastnil útoku proti Francii. V čele sboru setrval od 21. června 1940.

Von Stülpnagel naplánoval nezdařený puč v roce 1939, který se zhroutil, když odpadl von Brauchitsch. V letech 1940 a 1941 hledal dále podporu u vyšších složek v armádě. V roce 1941 bojoval v čele 17. armády, jejímž velitelem se stal v prosinci 1940, na východní frontě, kde řídil obklíčení Kyjeva. 17. armádě velel do října 1941 a poté byl převelen do Francie. Zde se stal v únoru 1942 vrchním velitelem.

Svůj další pokus o převrat naplánoval Stülpnagel s Erwinem Rommelem a Hansem Speidelem v květnu 1944, kdy chtěl dojednat za Hitlerovými zády příměří se západními Spojenci. Pokus však znovu selhal, když se v něm vrchní velitel na západní frontě polní maršál von Rundstedt odmítl angažovat. V červenci von Rundstedta vystřídal von Kluge, který byl ochoten se zapojit, ovšem až po Hitlerově smrti. Dne 20. července 1944 vybuchla v Rastenburgu von Stauffenbergova bomba, ale Hitler vyvázl téměř bez zranění. Spiklenci vydali rozkaz k zahájení operace Valkýra a von Stülpnagel začal v Paříži zajišťovat velitele SS, gestapa a nacistické činitele. Když však von Kluge zjistil, že je Hitler naživu, odmítl se do převratu zapojit a von Stülpnagel se pokusil zahladit stopy. Prohlásil, že SS a gestapo zajistil v zájmu jejich bezpečnosti, byl však povolán do Berlína. Cestou se pokusil spáchat sebevraždu, ale byl nalezen postřelený v řece a zachráněn. Navzdory těžkému poranění hlavy ( vinou postřelení do hlavy oslepl ), ho udrželi při životě jen, aby mohl být spolu s dalšími spiklenci postaven před soud a v srpnu 1944 ve věznici Plötzensee v Berlíně oběšen.