Generál Ludwig Beck se narodil roku 1880 v Biebrichu v Hessensku – Nassavsku. Za 1. světové války sloužil na západní frontě jako štábní důstojník a mezi válkami sepisoval učebnice vojenského umění. Již v roce 1930 se postavil na stranu nacismu a v roce 1934 byl jmenován náčelníkem generálního štábu pozemní armády ( OKH ). Přestože v zásadě souhlasil s Hitlerovým obecným programem, začal se obávat, aby Německo nevyvolalo válku dříve, než k ní bude skutečně připraveno. Dlouho si však myslel, že Hitlerova sebedůvěra vyplývá zejména z nekvalifikovaných rad generála Wilhelma Keitela. Ale pak s Beckem a nejen s ním sehrál osud pěknou hru. Dovolil Hitlerovi, aby mu jistou dobu beztrestně procházely takové kroky, jako bylo obsazení Porýní, anšlus Rakouska a konečně rozbití Československa a obsazení Memelu, aniž by došlo k válce.

Beckův spor s Hitlerem vyvrcholil v létě roku 1938, kdy generál jednou provždy nastoupil cestu snah o změnu režimu. Jeho cílem však nebylo svrhnout režim jako takový, ale pouze se zbavit jeho nejradikálnějších složek, jakými byly například SS. Zároveň udržoval vedlejší kontakt i s důslednějšími odpůrci nacismu. Beck se rovněž opíral o vlastní zpravodajskou síť, kterou si budoval od 30. let, složenou jak z důstojníků, tak civilistů. Po poradě armádních velitelů u Hitlera dne 10. listopadu 1938 podal náčelník štábu OKH demisi. Místo aby dostal slíbenou velitelskou funkci, byl poslán do výslužby. Ztratil v německé armádě vliv a pokoušel se navázat styky s britskou vládou, od níž si sliboval, že svým tlakem a hrozbami Hitlera odradí od jeho dobrodružné politiky. Mnichovská dohoda však zmařila i tyto Beckovy naděje. Beck nadále udržoval styky se skupinou armádních důstojníků, politiků a státních úředníků, kteří uvažovali o možnosti puče. V případě úspěchu se předpokládalo, že Beck spolu s Goerdelerem a Hjalmarem Schachtem stanou v čele státu a budou se Spojenci vyjednávat o míru, který by Německu umožnil zachovat si územní zisky dobyté nacisty.

Po dvou neúspěšných pokusech odstranit Hitlera v roce 1943 připravil Beck spolu s Goerdelerem a von Stauffenbergem další akci, která proběhla 20. července 1944. Ani potřetí však atentát nevyšel a o svržení nacistů se tedy muselo rozhodnout na bitevních polích. Pro řadu spiklenců a sympatizantů se změnou režimu a pochopitelně i pro členy jejich rodin, měl tento nevydařený útok na vůdce tragické následky. Ludwig Beck byl mezi prvními oběťmi. Pomineme – li skutečnost, že němečtí důstojníci, kteří veleli na frontách 2. světové války, byli v jistém smyslu žáky teoretika vojenské školy Ludwiga Becka, podílel se náčelník štábu OKH na válečných přípravách Německa i na plánování řady konkrétních akcí, například na Fall Otto ( anšlusu Rakouska ), či Fall Grün ( obsazení Československa ). Patřil tedy mezi německou generalitu, která tuto válku pod Hitlerovým vedením rozpoutala a vedla. Nakonec se sice proti vůdci postavil, avšak pouze proto, že se obával porážky Německa. Beck chtěl tuto válku vyhrát.