Tito se narodil v roce 1892 v Kumrovci v Chorvatsku, tehdy v Rakousku – Uhersku. Nesporně patřil k největším státníkům a do jisté míry i vojevůdcům 20. století. Jako vůdce Komunistické strany Jugoslávie dokázal vytvořit tzv. druhou Jugoslávii, socialistický stát, který existoval od roku 1945 do roku 1991. Jako jediný komunistický vůdce vládnoucí v zemi, jež byla původně sovětským satelitem, ubránil svou moc proti sovětské snaze o hegemonii a rovněž krotil vnitřní nacionalistické mocenské spory, které po celé 20. století ohrožovaly stabilitu více méně umělého výtvoru, jímž Jugoslávie od počátku byla. Studium Titovy politiky ukazuje, že byl sice vynikajícím politikem, ale paradoxně během své dlouhé vlády vytvořil podmínky, které způsobily rozklad jeho díla brzy po jeho smrti. Zdá se, že zemřel příliš pozdě, než aby dokázal něco pozitivně změnit a příliš brzo na to, aby zabránil chaosu, jemuž Jugoslávie o 10 let později propadla.

Za 2. světové války se Josip Broz Tito vyšvihl z funkcionáře spíše marginální Komunistické strany Jugoslávie ( v roce 1940 měla kolem 7 000 členů ), jejíž dosavadní vedení bylo navíc zdecimováno Stalinovým Velkým terorem 30. let, do postavení celojugoslávského vůdce a národního hrdiny. Vedle zřejmého osobního nadání, zkušeností z 1. světové války a občanské války v Rusku po bolševickém převratu a možná i odborného školení a studia ( v letech 1935 – 1936 pracoval v Moskvě v orgánech Kominterny ) souvisel jeho vzestup se specifikou boje proti německé okupaci v Jugoslávii. Ve většině evropských okupovaných zemí se projevil v různém rozsahu i formách rozdílný postoj prozápadně orientovaných a obvykle s předchozími vládami spojených politických kruhů a prosovětsky orientovaných sil, v jejichž čele stály místní komunistické strany. Zatímco prozápadní kruhy všude usilovaly o vyhnání okupantů a obnovu dřívějšího statusu quo, prosovětský odboj věrný staré komunistické taktice spojil tento boj s dobytím politické moci.

Na konferenci KSJ v Záhřebu v říjnu 1940 narýsoval Tito strategii, která zaměřila komunistickou stranu na přípravu ozbrojeného povstání a přestavbu Jugoslávie ve federaci sovětského typu, aby se vyřešily nadnárodnostní konflikty. To, co se v onom okamžiku zdálo spíše utopií, se o půl roku později, kdy Osa v čele s nacistickým Německem a Itálií okupovala a rozkouskovala Jugoslávii, změnilo v aktuální realitu, přímo příkaz dne. Jugoslávie se po porážce v dubnu 1941 rozpadla. Na území Chorvatska byl vytvořen loutkový stát, jehož diktátorem se stal fašista, Ante Pavelič. Komunistická strana Jugoslávie zůstala jedinou organizovanou politickou skupinou schopnou postavit se proti okupantům a místním kolaborantům. Partyzánské jednotky vedené Titem nebyly tudíž pouze silou podporující Spojence, ale bojovaly za vlastní mocenské cíle. Ohrozily tím Jugoslávkou královskou vládu v exilu a její domácí exponenty, srbské četniky.

Josip Broz Tito se v těchto těžkých dobách stal skutečným vojevůdcem, který řídil rozsáhlý boj proti okupantům. V roce 1943, poté co se mu podařilo odrazit operace Osy směřující k dobytí jeho velitelství, zejména v bitvách na Neretvě a v Sutjesce, ho západní Spojenci uznali za vůdce jugoslávského odboje a přinutili londýnskou exilovou královskou vládu, aby s ním navázala spolupráci. Po setkání Tita s exilovým premiérem Šubašičem v červnu 1944 se obě strany dohodly na koordinaci své činnosti. V říjnu 1944 osvobodila Rudá armáda ve spolupráci s Jugoslávkou národně – osvobozeneckou armádou Srbsko. Do května 1945 pokračovaly na celém jugoslávském území vyčišťovací operace, které posílily komunistickou kontrolu v celém státě a umožnily rozšíření jeho území o Istrii a část Julských Alp. Toto vítězství umožnilo Titovi, aby se zbavil monarchie a v rámci potrestání kolaborantů zorganizoval rozsáhlou čistku v politické sféře. Celý proces, počínaje válkou a konče těmito brutálními čistkami označovala jugoslávská oficiální komunistická propaganda za Jugoslávkou socialistickou revoluci. Maršál Tito zemřel v roce 1980 v Lublani.