Markýz Graziani se narodil roku 1882 ve Filettinu. Od 1. světové války sloužil v italské armádě, stal se věrným fašistou. Mezi válkami se nechvalně proslavil svou účastí na koloniálních výpadech Itálie. Arabové v Libyi, kde brutálně potlačoval osvobozenecké hnutí ho nazývali řezník z Fezanu. Když jako guvernér Italského Somálska dostal rozkaz utvořit jižní frontu při dobývání Habeše v letech 1935 – 1936, potvrdil svůj vztah k Afričanům pamětihodným prohlášením: „ Duce dostane Etiopii s Etiopany nebo bez nich.“ Přestože Addis Abebu dobyli jeho konkurenti, Graziani se rovněž stal na konci druhé habešské války maršálem. Když na něj byl roku 1937, kdy se stal vicekrálem Etiopie spáchán atentát, reagoval vlnou krvavého a nevybíravého teroru. Na začátku 2. světové války zastával Graziani funkci vrchního velitele italského královského armádního generálního štábu. Poté co v červnu 1940 zahynul maršál Italo Balbo, generální guvernér Libye, převzal maršál Graziani jeho funkci vrchního velitele italské armády v Italské severní Africe. Zde se odehrál jeho první zásah do průběhu 2. světové války.

Nebyl – li úspěšný, nelze za to připočítat stoprocentně vinu jemu. Mussolini mu totiž uložil, aby nejpozději do 8. srpna pronikl se svou 10. armádou do Egypta. Graziani od začátku pochyboval o úspěchu takové akce, protože jeho armáda neměla dostatek mechanizovaných prostředků. Oddaloval tedy splnění rozkazu co nejdéle, ale dne 9. srpna byl nucen zaútočit, pokud nechtěl riskovat sesazení. Italové postoupili asi 80 kilometrů přes hranice do Egypta k Sídí Barrání a postupovali směrem na Marsá Matrúh. Britská vojska pod velením generála Wavella a jeho šéfa štábu OConnora podnikla v prosinci protiútok ( operace Compass ) a během dvou měsíců pronikla až do Benghází. V únoru ovládli Britové Kyrenaiku. Padlo jim do rukou 133 000 italských zajatců, zatímco Britové ztratili jen 600 mužů. Graziani po těchto neúspěších rezignoval a byl 25. března nahrazen generálem Italo Garboldim.

Podruhé se do válečných událostí Graziani zaangažoval dosti nešťastně po Mussoliniho pádu a jeho následném útěku pod německou ochranu. Jeho věrnost ducemu, kterou tehdy projevil, nevyvolává žádný obdiv, naopak spíše rozpaky. Dne 12. září 1943 osvobodilo komando SS Otto Skorzenyho Mussoliniho z jeho internace v horském hotelu na Gran Sassu a ten hned vytvořil v severní Itálii loutkovou Italskou sociální republiku. Graziani, jediný z maršálů Itálie, který duceho dosud podporoval, se stal ministrem obrany její vlády sídlící v letovisku Salo u Guardského jezera. Podléhala mu italsko – německá 97. Ligurská armáda pod velením generála Alfreda Guzzoniho nasazená k boji proti sílícímu partyzánskému hnutí. Po válce byl Graziani internován, nejprve v Miláně a potom byl předán Spojencům, kteří ho na určitou dobu, z obav před lynčováním odvezli do Severní Afriky. Roku 1950 jej italský soud odsoudil k devatenácti letům vězení za kolaboraci s Němci. Nakonec však byl po několika měsících propuštěn na svobodu. Ihned se angažoval v politickém životě při vytváření italského neofašistického hnutí.