Čankajšek se narodil v roce 1887 v provincii Če – ťiang v Číně. Čankajšek původně nechtěl zahájit otevřený boj proti Japoncům pronikajícím ve 30. letech do Číny dříve, než porazí čínské komunisty. V prosinci 1936 ho při návštěvě města Sianu v provincii Šen – si místní vojenský vládce Čiang So – lin přiměl, aby souhlasil s vytvořením Druhé jednotné fronty s komunisty proti Japonsku. Toto rozhodnutí vyneslo Čankajška na vrchol jeho politické kariéry, když se stal jediným čínským vůdcem, který se těšil jak lidové podpoře, tak mezinárodnímu uznání a mohl vést Čínu do války proti japonským agresorům. Čankajšek po složitém politickém vývoji i politické kariéře, během níž se stal nástupcem prvního vůdce čínské revoluce Sun Jat sena, stanul počátkem 30. let v čele relativně sjednocené Číny jako vůdce nacionalistické strany Kuomintang. Již od roku 1928 byl jmenován generalissimem ozbrojených sil a předsedou čínské vlády. Ústřední vláda pod jeho vedením čelila dvěma vnitřním hrozbám – revolučnímu hnutí vedené komunisty a separatistickým vojenským diktátorům, kteří ovládali některé větší i menší oblasti Číny.

Vnější hrozbou byl japonský imperialismus, který od začátku 30. let zahájil postupné dobývání Číny. Čankajšek sledoval nejprve vnitřní politiku zvanou Zabít dva ptáky jednou ranou, což znamenalo postavit proti sobě vojenské diktátory a komunisty. Jelikož ale tato politika neměla úspěch, byl nucen se vypořádat s vnitřními odpůrci vojensky. To se mu celkem podařilo, pokud šlo o vojenské diktátory, ne však o komunistickou stranu. Přesto od roku 1931 dále charakterizoval svou politiku heslem Nejprve vnitřní pacifikace, pak vnější odpor, čímž měl na mysli nejprve porazit komunisty a teprve pak bojovat proti Japoncům. V téže době se ústřední vláda snažila modernizovat ozbrojené síly, vybudovat opevnění, moderní komunikační síť a rozvinout válečný průmysl potřebný k vedení války s Japonskem, k níž nezbytně muselo dříve či později dojít. Tváří v tvář japonské hrozbě a pod tlakem sílícího přesvědčení, že je třeba nejprve bojovat proti Japoncům, se Čankajšek konečně roku 1936 dočasně dohodl s komunisty na společném boji.

Druhá čínsko – japonská válka, která vypukla v červenci 1937, změnila Čínu v první a často mimořádně krvavé bojiště konfliktu, který se o několik let později logicky stal součástí 2. světové války. Spolu s italskou agresí v Habeši a španělskou občanskou válkou, sloužila čínsko – japonská válka do značné míry jako předstupeň a laboratoř, kde agresoři zkoušeli taktiku a válečnou techniku pro budoucí širší konflikt. Čankajšek zvolil strategii, která sice vzhledem k závažným objektivním slabinám Číny nemohla přinést porážku Japonců, ale jejímž důsledkem bylo zajištění trvalé podpory Západu, a navíc vedla k tomu, že Čína po dlouhou dobu vázala obrovské počty japonských vojáků, kteří by jinak mohli být po roce 1941 nasazeni na jiných bojištích Dálného východu a Tichomoří.

Prvním Čankajškovým krokem v srpnu 1937 bylo vyslání armády o 600 000 mužích, složené z jeho nejkvalitnějších velitelských kádrů a mužstva na obranu Šanghaje. Ztráty čínské armády dosáhli 200 000 mužů a zahrnovaly především elitu důstojnického sboru vyškolenou ve 20. letech na vojenské akademii ve Whampoa, kterou Čankajšek sám založil a vedl. Čína byla sice vojensky poražena, ale Japonsko utrpělo citelnou morální újmu, jednak padly jeho vychloubačné představy, že je schopno porazit Čínu za 3 měsíce, a jednak Čankajšek vyslal západním mocnostem přesvědčivým signál, že se Čína Japoncům nehodlá vzdát. To se stalo základem, na němž pak Západ zahájil soustavnou všestrannou podporu Čankajškovy vlády. V dalším průběhu války uplatnil Čankajšek mistrně taktiku získat čas za prostor, když postupně přesouval svou vládu z Nankingu do Wu – chanu a nakonec do Čchung – čchingu. Jeho cílem bylo prodlužovat válku, co nejvíce to šlo. Během ní vtahovali Číňané Japonce stále hlouběji do rozlehlého čínského vnitrozemí, prodlužovali jejich zásobovací linie, a tím jich v Číně vázali stále větší množství. Zároveň byli Japonci terčem komunistických partyzánů operujících za japonskými liniemi, kteří jim působili těžké ztráty.

Po vstupu Spojených států do 2. světové vály v důsledku japonského útoku na Pearl Harbor a zahájení války v Tichomoří, se Čína stala jednou ze spojeneckých velmocí. Čankajšek byl jmenován dokonce vrchním velitelem spojeneckých ozbrojených sil v tzv. Čínské válečné zóně, jež zahrnovala i Indii a jihovýchodní Asii. On a jeho manželka Sung Mej – ling, vychovaná v USA a pocházející z bohaté čínské rodiny, se těšili silné podpoře americké pročínské lobby. Velký význam přitom měl demokratický nádech Čankajškova režimu i jeho příklon ke křesťanství, jímž roku 1927 rodina Sung Mej – ling podmínila souhlas s jejich sňatkem. Čankajškovi poválečné osudy patří již do jiné sféry. Přesto je nutné poznamenat, že se mu od čínského národa, který za války více či méně úspěšně vedl do osvobozeneckého boje proti okupantům, dostalo možná nezaslouženého nevděku, i když na druhé straně byl jeho režim příkladem zkorumpovanosti. Netrvalo dlouho, a byl se svými věrnými vyhnán komunistickou stranou na Tchaj – wan, kde dnes sní svůj věčný sen v okázalém mauzoleu na horském vojenském hřbitově v Si – či v okrese Tchaj – pej pod posledním ze svých mnoha jmen, které znamená Zesnulý prezident pan Čiang.