Rodák z Vlčova narukoval v roce 1935 k pěšímu pluku 15 v Opavě, kde sloužil u technické roty ve funkci telefonisty. Po skončení základní vojenské služby zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník a působil v hodnosti četaře u pěšího pluku 10 v Brně. Po okupaci vstoupil do vládního vojska, ale v té době už připravoval útěk za hranice, který realizoval v prosinci 1939. Přes několikaměsíční zdržení způsobené vězněním v Budapešti se mu podařilo dostat do Francie a v květnu 1940 se hlásil v táboře československé zahraniční armády v Agde, kde byl přidělen jako spojař – telefonista ke 2. rotě 2. praporu 2. pěšího pluku. S touto jednotkou se zapojil do bojů a po kapitulaci Francie se snažil dostat ze země. Nestihl však poslední evakuační loď a tehdy začala jeho osmiměsíční anabáze, která jej přivedla do Oranu a Casablanky. Pod falešným  jménem se nalodil na loď plující do Karibiku. Z ostrova Martinique se s pomocí pašeráků dostal do Dominicu, kde se ho ujali Britové, kteří domluvili jeho převoz do Anglie.

Tady byl Jan Zemek zařazen ke 2. pěšímu praporu 1. československé smíšené brigády. V létě, již v hodnosti rotného, se přihlásil k plnění speciálních úkolů v okupované vlasti. Od 15. srpna do 13. září 1941 absolvoval na základnách Výboru pro zvláštní operace ( SOE ) ve Skotsku druhý turnus kurzu útočného boje pro československé dobrovolníky, po němž následoval paravýcvik u Menchesteru. Po osvobození si zvolil dráhu důstojníka z povolání, ale po únoru 1948 se mu jako příslušníkovi západního odboje nevyhnula komunistická perzekuce. Byl zatčen a 24. května 1950 odsouzen na 24 měsíců do tábora nucených prací za údajné ohrožení lidově demokratického státu a budovatelského úsilí. Následujících 14 měsíců strávil ve věznici na Mírově. Po propuštění se vrátil do Brna a pracoval jako dělník. V roce 1969 byl částečně rehabilitován, ale úplnou morální satisfakci mu přinesl až listopad 1989. Jan Zemek zemřel 6. července 1994 v Brně.